K historii plavení dřeva u našich jižních sousedů

Úvodní text
Leckterý čtenář možná slyšel leccos o tom jak se dříve plavilo dřevo po jihočeských řekách. Možná navštívil muzeum voroplavby v obci Purkarec u Hluboké nad Vltavou nebo i spatřil některou drobnou připomínku na dobu před více než čtvrttisíciletím – například pozůstatky výdřevy břehů, či kamenné vydláždění dna nejmenších jihočeských splavněných toků – říčky Černé a Pohořského potoka v Novohradských horách. Tam se ještě, byť ojediněle, dochovaly pozůstatky oné, svým způsobem pionýrské doby, kdy se začalo od poloviny 18.století významně využívat bohatství rozsáhlých příhraničních lesů.

Plaví se i u sousedů
Také u našich sousedů, v okolí rakouského městečka Karlstift (asi šest kilometrů od našeho Pohoří na Šumavě) můžete najít místa, připomínající těžbu a dopravu polenového dřeva po potocích až do 75 kilometrů vzdáleného Dunaje a dále do Vídně.

Roku 1799, tedy asi o třicet let později než u nás, byl v okolí Karlstiftu zbudován systém čtyř vodních nádrží (klausur), jimiž zadržená voda z jarního tání byla svedena do uměle vytvořeného dřevěného koryta. To začínalo pod hrází dnešního rekreačního rybníka Stierhübelteich (kousek od Karlstiftu) a směřovalo na jih. Polenové dřevo se kanálem plavilo až do poloviny minulého století a ještě v roce 1953 bylo v době mezi 13. a 23. dubnem splaveno posledních osm a půl tisíce kubíků řeziva. Pro srovnání – na české straně se poslední plavba uskutečnila v létě 1938.

Rozdíly v plavení
Rakouský plavební systém nebyl zdaleka tak rozsáhlý jako ten náš a je mezi nimi zásadní rozdíl. Ten náš byl stavěn na přírodních vodách náročnou technologií rovnání zátočin a výdřevy břehů, doplněných pokládání kamenných desek a dřevěných roštů na dno. Také šířka byla větší a především, na naší straně se plavily také odkorněné (volízané) celé kmeny stromů. Takzvané prámy (vory) dosahovaly délky až jednadvaceti metrů a jejich bezchybné provedení spáditými úseky pod Leopoldovem, či soutěskou na Černé pod Soběnovem vyžadovalo dokonalou souhru a nemalou fyzickou sílu plavců.

Tím není nikterak dotčena dovednost rakouských dřevařů (především tesařů a svážečů polen), kteří dokázali bez ztrát dopravit do Dunaje statisíce kusů silných polen a rozřezaných klád.

Kudy kam
Pokud se rozhodnete podívat se třeba v létě k rakouskému prameni Lužnice stačí dojet přes Benešov nad Černou do Pohoří na Šumavě a za ním přejet hranici. Přitom se lze zastavit u tzv. nepravého pramene Lužnice na české straně (kousek před hranicí na Stadlbergu) a pak už jen protáhnout svou trasu o nějaké tři kilometry dále na východ a jste na místě. Mapa na karlstiftském parkovišti vás spolehlivě navede k místům, spojeným s plavením dřeva. Pěšky je to celkem necelých pět kilometrů a když vám ještě zbudou síly, protáhněte si o dva kilometry trasu dále na jih a dojděte si prohlédnout padesátihektarové rašeliniště Velké vřesoviště. Je podobné našemu Červenému blatu, ale porost borovice blatky a trpasličích bříz si budete moci prohlédnout z osmimetrové vyhlídkové věže.