Články

Plavení dřeva v Novohradských horách

Čtenář | 29. 03. 2013 | Přečteno 2491x |

Úvodem
Není to tak dávno, kdy jsem pročítal zajímavou stať o výhodnosti dopravy nákladů po vodních cestách. Naši odborníci se pokoušeli v textu vysvětlit a obhájit základní myšlenku velkého evropského vodního koridoru Dunaj – Odra – Labe, o jehož dobudování se diskutuje už desítky let. Hlavní díl nedokončených částí leží, bohužel, na území naší republiky a zdá se, že myšlenka Tomáše Bati, vtělená do jím postaveného plavebního kanálu, nebude mít ještě dlouho skutečné pokračovatele a stavitele.

Přitom je spočteno, že moderní tlačná souprava nahradí až 300 kamiónů a zatímco doprava jedné tuny nákladu z Prahy do Hamburku nákladním autem vyjde na 2000 korun, lodí to přijde pouze na 600.

O výhodnosti vodní dopravy své věděli už před řadou staletí i naši předci, když se rozhodovali jak využít bohatství rozsáhlých lesních ploch jižních a jihozápadních Čech. Je známo, že Vltava, Lužnice a Otava v rovinatých polohách už v poslední třetině 17. století sloužily částečně ke splouvání dřeva do vnitrozemí a na horním toku Vltavy mezi Horní Planou a Hůrkou byla doprava dřeva uskutečněna poprvé roku 1730. Rostoucí potřeba dřeva, používaného ve sklárnách na výrobu potaše i jako palivo, k výrobě kolomazi v kolomazních pecích, k tavení železa, výrobě papíru, k vaření v solivarech i pivovarech, vedly člověka k hledání cest jak dřevo co nejsnáze vytěžit a dopravit na potřebná místa. Proto se pozornost začala stále více obracet i do hor, kde byly zásoby dřeva největší.

První úvahy o plavení
Každý, kdo aspoň trochu zná vodní podmínky Novohradských hor, jistě se podiví nad tím, že by nevýrazné potoky, stékající do českého vnitrozemí, mohly kdy sloužit k dopravě dřeva. A přece. Říčka Černá, pramenící kousek za hranicí s Rakouskem (prameniště je nad rakouskými samotami Schwarzau pod horou Bärenstein) a její přítok - Pohořský potok , začínající svou pouť v prameništi pod hraničním vrcholem Sepplberg poblíž Pohoří na Šumavě, se v polovině 18. století staly předmětem zkoumání pro účely splavnění. Rozsáhlé lesní porosty v hraniční části Novohradských hor, které v té době patřily téměř výlučně do majetku rodu Buquoyů, skýtaly cenný zdroj suroviny, po níž „hladověla“ doslova celá Evropa. Výjimkou nebylo ani Rakouské císařství, kde se začal po roce 1748 projevovat velký nedostatek dřeva, především pro stavební a loďařské účely. Smrky, jedle, borovice, buky, duby, jasany se staly rázem významným předmětem obchodního zájmu a podnikání.

V příhraničí Novohradska, i přes předchozí rozsáhlou těžbu dřevní hmoty pro tamější sklárny a na výrobu kolomazi, bylo vhodného dřeva stále dost. Četné sklárny kvůli přístupnosti využívaly dřevinu těženou spíše v nižších polohách, zatímco takzvaný Horní hvozd – komplex lesů od 800 metrů výše, byl do té doby lidskou rukou takřka nedotknutý. Jednalo se odhadem asi o 6-7 tisíc hektarů kvalitního lesa, se stromy starými více než 200 let. Porosty nacházející se v prostoru, vymezeném na jihu přibližně zemskou hranicí v čáře od Šejb po dnes již zaniklé Dolní Přibrání a tzv. zemskou bránu na řece Malši, se dostaly do centra pozornosti a zájmu Františka Leopolda Buquoye, který převzal správu novohradského panství roku 1740 od svého otce Karla Kajetána Buquoye.

Ačkoliv býval označován za rokokového kavalíra a milovníka radovánek jeho organizační snahy a rozsáhlé kontakty (měl řadu vysokých úřednických funkcí u císařského dvora) přispěly k tomu, že se výrazně posílilo zabydlení méně přístupných míst zakládáním nových sklářských a dřevařských osad v příhraničí. Většina dodnes existujících, či již zaniklých míst, nesoucích název podle křestních jmen členů rodu vznikla právě v době Františkova vládnutí. Tento Buquoy také poprvé, podle vzoru z rakouských Alp, nechal lesmistra Františka Karla Bernera (byl původně lesmistrem v Opoli), inženýra V. Gerstdorfa a několika dalších znalců (Görner,Langer,Möhler) prověřit, jak by bylo možné prostřednictvím vodní síly dopravovat dřevo z hor do údolí. Gerstdorf navrhoval dopravovat dřevo soustavou kanálů do Dunaje a po něm do Vídně, což se ale ukázalo jako technicky mimořádně složité. Předpokládalo to totiž, vystavět na Malši nad Kaplicí vodní nádrž, otočit směr toku Pohořského potoka a pomocí kanálů vodu směrovat tak, aby stékala Rakouskem kolem Freistadtu do Dunaje u Mauthausenu. Hlavní překážkou záměru byla ovšem malá vodnatost samotné Malše.

Varianta lesmistra Bernera byla přijatelnější, a když se v roce 1746 objevili na jihu tesaři z Prahy, hledající vhodné dřevo pro stavby mostů a později (1760) Holanďané (loďaři Goldberg a De Sammer), požadující dřevo na lodě, bylo jasné, že po dalším důkladném proměření a propočtech bude nezbytné najít co nejefektivnější způsob přiblížení dřeva k místům zpracování. Období pobytu malé kolonie holandských dřevařů, znalých mj. i stavby kanálů, připomínají v Novohradských horách dodnes názvy dvou lokalit nedaleko Černého Údolí – Starý a Nový Holand.

Hrabě Buquoy bystře pochopil, že velká poptávka po dřevu dává šanci rozvinout dobrý podnik. Ke slovu se dostal zemský měřič, matematik - inženýr Jan František Riemer, jehož Buquoy pozval z Prahy a který po roce 1761 modifikoval předchozí projekty a spočetl průtoky Černé i Pohořského potoka, které stékaly na českou stranu do Malše. Věděl, že většina drobných toků Novohradských hor směřuje na sever a že množství vody z tajícího sněhu z nejvyšších partií dává záruku dostatku vodní síly a to za dvou předpokladů. Jednak že bude naplněna představa jeho předchůdců - vybudování soustavy vodních nádrží a jednak, že toky obou zmíněných bystřin budou stavebně upraveny. Černá-Švarcava (délka 24 km) s Pohořským potokem (délka 21 km) se tak měly stát, a také staly, nejmenšími zesplavněnými toky v Evropě vůbec.

Riemerův velkolepý projekt, svým významem přesahující hranice novohradského panství, ba i země, zkusili Buquoyové předložit vídeňskému císařskému dvoru, aby získali, řečeno dnešními slovy, jakousi „státní“ finanční dotaci. Předpokládaný podíl Vídně měl činit asi 8 tisíc zlatých, přitom jen výstavba vodních nádrží byla rozpočtována na více než 27 tisíc zlatých. Přestože Zemská hydrotechnická komise v Praze financování dvoru doporučila, vyšli Buquoyové naprázdno. Možná i proto, že jejich konečným záměrem byl obchod se dřevem směrem do nitra Čech (Č. Budějovice, Praha) a do Německa (Hamburku), nikoliv však do Rakouska.

Výstavba vodních nádrží
Za dalšího Buquoye – známého školského reformátora a podporovatele kněze Ferdinanda Kindermanna z Kaplice - Jana Nepomuka Josefa, probíhala v létech 1778 až 1800 náročná a rozsáhlá stavební činnost, kdy bylo vystavěno několik nádrží (klauzur, rezervoárů) na vodu. Ty se prakticky, byť v různém stavu, dochovaly do dnešních dnů. U Pohoří na Šumavě tedy můžete spatřit Jiřickou (Pohořskou) nádrž, která byla založena ovšem dávno před splavňováním potoků – první zmínka o jakémsi rybníku v jiřickém prostoru pochází už z roku 1518. Severně od Leopoldova je rozložena uhlišťská klauza (podle zaniklé osady Kohlstätten – Uhliště), u žofínského pralesa se dochoval zbytek tzv. Tisového rybníka. Nedaleko od místa, kde začíná svou čtyřiadvacetikilometrovou pouť říčka Černá byla zbudována klauza Zlatá Ktiš, která svou kapacitou 90 tisíc metrů krychlových vody byla vůbec největší vodní zdrží. Sklářskou historii připomíná další nádrž – Huťský rybník jižně od dnešního rekreačního objektu Lesovna Žofín (poznámka autora: nedaleko je dochována také jediná sklářská pec v Novohradských horách). Soustavu doplňuje rybník pod Mlýnským vrchem u Starých Hutí, což byla nádrž, postavená už někdy kolem roku 1700 a sloužila původně jako zdroj vody pro mlýn a blízkou sklárnu. Plné zprovoznění celého nádržního systému nastalo až po dostavění Zlaté Ktiše v roce 1796, respektive po dokončení Tisového rybníka roku 1800. Zlatá Ktiš, kterou mimochodem stavěli čeští rybníkáři z Třeboňska - které si od Schwarzenbergů Buquoyové „vypůjčili“, - byla stavebně nejnáročnější a roku 1794 při velké dešťové průtrži byla vážně poškozena, takže musela být její hráz podstatně zvýšena (poznámka autora: nádrž se protrhla na přelivové straně hráze také v létě 2002, ale byla do roku 2005 kompletně opravena). Celkově dokázaly horské nádrže pojmout až 370 tisíc krychlových metrů vody.

Za unikátní můžeme považovat systém, jakým byly hráze zdrží vybaveny pro plynulé regulování odtoku zachycené vody. V nejnižších místech hrází byly do dna vkládány tzv. potrubny – roury z bukového či borového dřeva, do nichž ústily čepy. Ty s pomocí dřevěné šroubovnice a ovládacího kola na horním konci umožňovaly, podobně jako u vodovodního kohoutku, objem vypouštěné vody plynule měnit. Část systému, použitého na rybníku Kancléř u Ličova, se dochovala v Etnologickém ústavu Akademie věd v Praze. V hrázi Kancléře (doložen již roku 1489 jako rybní nádrž), zařazeného do soustavy nádrží až dodatečně, aby vyrovnával svou vodou ztráty při plavení, ještě dneska můžeme vidět část výpustné potrubny.

Úpravy toků
Velké stavební zásahy si vyžádala rovněž úprava obou bystřin, které byly úzké, plné balvanů, měly vysoké a členité břehy a při vyšších průtocích se dost rychle v rovině rozlévaly po okolí. Na Pohořském potoce v létech 1778 až 1783 a na Černé od roku 1795 probíhalo vyrovnávání dna pomocí plochých kamenů, pokládání dřevěných roštů na nejstrmějších a nejkamenitějších partiích. Také zpevňování břehů kamenným či dřevěným obkladem (pažením), bylo zcela nezbytné, aby se zabránilo vymílání břehů a aby dřevo snáze splouvalo. Ke zvýšení hladiny vody a zpomalení její rychlosti byly na vybraných úsecích na dno umísťovány tzv. prahy – dřevěné trámce, začepované do dna a břehů pomocí důmyslně skládaných kamenů jištěných železnými kovanými hřeby. Zbytky této technologie můžeme ještě dnes místy spatřit, například na Černé u vodního náhonu k zaniklé pile Gabriela (původně železárny Třebíčko), poblíž Benešova nad Černou. Se zajištěním dostatečně vysoké hladiny souviselo též upravení a dostavění jezů, především pak zhotovení vorových propustí u existujících mlýnů a hamrů. Jezů bylo vybudováno celkem 17 a je zajímavé, že hlavní technická duše projektu celé soustavy- inženýr J. F. Riemer, navrhl vůbec první jez určený k voroplavbě na Malši pod Velešínem a to již roku 1768. Stavby některých nových jezů se docela vlekly, protože na řadě míst nepatřily přilehlé pozemky Buquoyům a majitelé se zdráhali potřebné plochy odprodat.

Vaziště
Na místech, kde se počítalo se spouštěním dřeva a to jak kusového tak vázaného ve vorech (tabulích) po vodě, upravovaly se plochy takzvaných vazišť- splazů, u kterých byly vystavěny hrázky, umožňující na zvýšené vodní hladině kmeny svazovat do vorových tabulí. Dělo se tak kvůli nedostatku místa na březích přímo na vodě a tím se také novohradská voroplavba odlišovala od vltavské, kde se vory vázaly na suchu. Vaziště, nazývaná také někdy valiště, se každoročně s podzimem upravovala (rovnala), aby pod vahou zimní sněhové nadílky náležitě slehla a mrazem se zpevnila. Místa shromážděného dřeva, jimž se také v českém překladu říkalo „strojivé boudy“ podle německého Zeughütten či Bindwehren, byla zřízena na Pohořském potoce u Baronova mostu (Baronwehr, též Obere Zeughütte - Horní strojivá bouda), dále po proudu pak tzv. Střední strojivá bouda (Mittelere Zeughütte - též Leopoldov). Následoval splav pod osadou Terčí Dvůr – tzv. Untere Zeughütte, více známá jako Migalwehr. Na Černé bylo rozsáhlé vaziště založeno roku 1774 poblíž obce Ličov, kde také stála největší manufaktura na výrobu šindelů, které byly velmi žádaným zbožím a k jejich přepravě se používaly právě vory. Ličov byl rovněž místem, kde se vory „zarážely“ a po kontrole pevnosti se na ně nakládalo zboží, určené pro vnitrozemí. Další vaziště se rozkládalo pod tzv. Papiermühle (papírnou) pod obcí Blansko, nad soutokem Černé s Malší. Tam také bylo splavené dřevo tříděno – část byla převážena do panského (buquoyského) pivovaru a do koželužny v Kaplici ke přímé spotřebě. Vory, které byly užší než vltavské, se zde převazovaly na plnou šířku asi pěti metrů. Odstranily se poškozené kusy a takto „zrenovované“ tabule odplouvaly do Malše a po ní už na klidné, nevzduté vodě do Českých Budějovic, do buquoyského přístavu na Špitálském (Velkém) jezu u Červeného Dvora.

Rechle
Aby bylo vůbec možné, především s kusovým dřevem manipulovat, byly zřizovány na vybraných místech tzv. hrábě (česla, rechle), na nichž se dalo po přehrazení toku dřevo vytahovat na břeh. Takové zařízení na Černé stálo u bývalé železárny a později pily Gabriela v Třebíčku nedaleko Benešova nad Černou a pod již zmíněnou blanskou papírnou. Zde se také ještě do 70. let minulého století dochovala část rechlí, místními nazývaná krytá lávka. Její dřevěné dílce ovšem také už zmizely a dnes na místě najdete jen tři precizně opracované kamenné pilíře, které lávku nesly. Poslední rechle a to železné, byly vystavěny později také na Malši nad obcí Plav u Č. Budějovic. Stalo se tak roku 1894 v souvislosti s rozšířením buquoyského přístavu v Č. Budějovicích. Jejich konstrukce umožnila zadržet dřevo na vodní hladině v délce až 4 kilometrů. Dnes jsou rechle opraveny a označeny jako technická památka.

Blanenská papírna
Na tomto místě je třeba se krátce zmínit o blanské papírně, která byla jedinou v novohradském panství. Založena byla Františkem Leopodlem Buquoyem roku 1757, který se rozhodl vyrábět kvalitní kancelářský papír s vodoznakem. Chtěl tím naznačit, že se dokáže vyrovnat renomovaným papírnám, které byly dodavateli císařského vídeňského dvora. Papírnu vedl do roku 1769 Severin Pelikán a poté papírník Jan Jindřich John, který jistý čas také vlastnil železárnu Třebíčko u Benešova. Manufaktura se třemi kotli vyráběla papír ze směsi drceného dřeva a starých hadrů, které se skupovaly po širokém okolí, ba až v Rakousku. Výroba byla dále rozšiřována a roku 1843 bylo papírně přistavěno další patro. Úřední a poštovní papír s vodoznakem „PP“ (Papiermühle Pflanzen), byl na trhu velmi žádaný i přes svou vysokou cenu. Papírna ovšem nedokázala zachytit později změny v technologii výroby a proto se přeorientovala na papír balicí. Poslední majitelé papírny, rodina Würzů, provozoval papírnu až do konce 1. světové války a na blanském hřbitově naleznete připomínku na majitele v podobě železného kříže se jménem posledního z Würzů – Albína. Dnes je objekt téměř srovnán se zemí, vedle něj vyrůstá soukromá malá vodní elektrárna.

Ťežba dřeva
Samotná těžba dřeva v horských partiích, původně prováděná tzv. plošnou holosečí byla mimořádně náročná. Tato lesní práce, svěřovaná zkušeným dřevorubcům, začínala na podzim a pokračovala celou zimu, jež se držela v horách až 6 měsíců. Aby vůbec bylo možné dostat dřevo do údolí, nechali Buqouyové vystavět 140 kilometrů lesních cest, jejichž následná údržba však byla značně finančně náročná. Kolem roku 1914 bylo těchto cest už 300 kilometrů a o jejich kvalitě svědčí to, že některé jsou v provozu dodnes. Na mimořádně strmých svazích se používal systém dřevěných skluzů - bylo jich kolem 35 km a měly šířku 1,5 až 2 metry. Například na svazích Myslivny, Točníku,Vysoké se také používal tzv. alpský způsob svážení (hlavně kusového dřeva) v tzv. saňových linkách o šířce 80 centimetrů. Ke stahování dřeva sloužily volské potahy a to kvůli menším nákladům – voli byli vytrvalejší než koně, neplašili se, nezahřívali se tak a proto nepotřebovali tolik vody a kvalitního krmiva.

Lesní dělníci, najímaní správou panství, trávili celý pracovní týden v horách v dřevěných boudách, kde přespávali a stravovali se. Těžili vybrané druhy stromů a pokud šlo o kmeny, určené k vázání do vorových tabulí, tyto na místě již upravovali – jednalo se především o tzv. ušení, čili vytvoření čtvercových otvorů ve kmenech, jimiž se pak provlékala na vazištích buková vořina (spojnice). Později se dokonce začaly používat přenosné skládací pily-katry a kmeny se rozřezávaly přímo v místě kácení stromů. Aby v zimě pod sněhem bylo možné dřevo nalézt, zarážely se k němu dlouhé kůly pro snazší orientaci. Těžká práce začínala s rozbřeskem a trvala to tmy. Během práce dělníci jen málo jedli (chléb, sýr, voda) a teprve večer si připravovali vydatnější teplou stravu. Polévku a moučné jídlo, jemuž se říkalo šterc, maštěný vyškvařenou slaninou. Maso drvoštěpové jedli pouze o svátcích a možná, že právě oni byli původci v kraji užívaného úsloví „Bissel böhmisch, bissel deutsch - bissel Suppe, bissel Fleisch“ (Troch česky, trochu německy - trochu polévky, trochu masa).

Při těžbě dřeva se používal systém třídění do deseti skupin, jednak podle druhu dřeviny a jednak podle kvality. Nejhodnotnější byly rovné, bezsukovité kmeny stáří 200-300 let, s průměrem nad 25 cm na slabším konci. Ty byly někdy vyřezávány tak, aby z nich vznikly jakési špalky o délce až 3,7 metru. Říkalo se jim holundry a byly určeny ke stavbě lodí. Pro armádu se zpracovávalo podobné dřevo, určené ke zhotovení dělostřeleckých lafet. Kmeny o průměru menším než 18 cm na slabším konci měly rozličné uplatnění a nejtenčí kusy, tzv. tyčovina, byly prodávány především jako tyče na uchycení chmele. Ze dřeva se na pilách v Jakuli, Černém Údolí, Uhlišti a jinde vyráběly šindele, bečky na sůl, bedny na cukr a mouku, pražce na výdřevu do dolů, koše na ryby (haltýře, košatky) a další potřebné předměty. V podstatě lze říci, že z dřevní hmoty bylo zužitkováno úplně vše. Stará, zaschlá kůra, se jednak prodávala coby palivo drvoštěpům a také sloužila ke kompostování. Mladá, čerstvá kůra - zdroj třísla, se zase dodávala koželužnám. Dlužno poznamenat, že v mimozimním období byly do prací v lese zapojovány i rodiny těžařů -manželky a děti. Provádělo se hrabání listí, sběr šišek, výsadba nových stromků a sklizeň ovoce, sběr hub a lesních plodů. Sebraný klest se pálil a získaný popel sloužil jako hnojivo do lesních školek.

Plavení
Když začal v horních partiích hor tát sníh, obvykle v půli března, začala se chystat splávka dřeva. Po nezbytné pěší kontrole břehů obou toků a plavebních zařízení, nastalo „strojení“ vorů. To vyžadovalo rychlou a přesnou práci, protože úřední souhlas se spouštěním dřeva, vydávaný okresními hejtmany v Kaplici, Č. Krumlově a Č .Budějovicích, míval časově omezený rozsah. Zpravidla od poloviny dubna do poloviny května. Existovaly samo sebou výjimky, závislé jednak na množství dřevní hmoty a jednak na dostatku vody v klauzách. Plavilo se někdy i na podzim, když se nadržela voda z vydatných letních horských bouřek a dešťů, jimiž Novohradské hory oplývaly.

V prvním období užívání vodní cesty Černá – Pohořský potok, kdy ještě nebyla dokončena řada potřebných plavebních zařízení, tedy v létech 1777 až 1783 se splavňovalo toliko polenové dříví. Byla to kulatina rozřezaná na asi dvoumetrová polena, která se v určeném čase naházela do zadržené vody na vazištích. Vhazování polen probíhalo obvykle dva až tři dny a tuto práci vykonávaly také ženy. Přibližně tři hodiny před spuštěním se otevíraly potrubny na nádržích, aby voda stačila dotéci do míst vhozu. První pokus o splávku se měl uskutečnit již roku 1768 na potoce, vytékajícím z Huťského potoka do Černé pod Žofínem. Skutečně se tak ovšem stalo roku 1777, kdy kusové dřevo plulo od vaziště na Migalu (pod Terčím Dvorem) až k Ličovu. Tam se vytahovalo a do kaplického pivovaru odváželo koňskými povozy. To proto, že splavnění vůbec nejnebezpečnějších úseku na Černé, mezi zříceninou hrádku Sokolčí a mlýnem „U dubu“, nebylo ještě dokončeno. Plující polena doprovázeli dělníci, kteří, došlo-li na některém jezu ke vzpříčení, zasahovali pomocí dlouhých bidel. Některé kusy byly nasáklé příliš vodou a klesaly ke dnu. Ihned se proto vytahovaly na břeh a panští faktoři je na místě prodávali. Značnou nevýhodou plavení polenového dřeva bylo časté poškozování břehů, čímž trpělo i samotné dřevo a rostly náklady na údržbu plavební dráhy. Ztráty byly zaznamenávány až v rozsahu kolem patnácti procent. Při tom velkém množství a délce plavby se nedalo také vyloučit, aby část kusů neskončila v rukách nenechavců „za pět prstů“. Ve stejném období se konaly také první pokusy se spouštěním kratších klád. To byly kusy o délce 2 délkových sáhů, tedy délky necelých čtyř metrů (370 cm). Za šest let, do roku 1783, bylo takto splaveno z Novohradských hor kolem 3354 vídeňských sáhů dřeva (1vídeňský prostorový sáh = 1.894 metru krychlového).

První splavení dřeva, svázaného do skutečných vorových tabulí, se uskutečnilo 7. dubna 1783. Jeden pramen složený z devatenácti tabulí obsahoval 195 sáhů dřeva. (asi 369 kubíků). Další rok se splavilo už pět pramenů a roku 1785 již deset pramenů. Boquoyové měli spočítáno, že k dosažení aspoň malého zisku bylo potřeba splavit nejméně dvacet pramenů ročně, přičemž každý z nich musel mít třicet tabulí po dvanácti kmenech. K tomuto číslu se přiblížili až v první polovině 90. let 18. století. Po pětadvaceti létech, kolem roku 1820 se už spouštělo více než 40 pramenů (tahů) ročně.

Aby se co nejlépe využila vodní síla, připravovalo se na každém z vazišť až šest prámů. Tři hodiny před začátkem plavby se na Jiřické nádrži začala „dělat voda“, neboli regulované vypouštění. Hladina vody na vlastní plavbu se zvyšovala o 20-25 cm nad normální stav v upraveném korytu. Hladina se přísně sledovala, protože vyšší stav měl za následek příliš rychlou a tím nebezpečnější jízdu. Vory se spouštěly v patnáctiminutových intervalech takzvaně zdola nahoru. Čili nejprve z nejspodnějšího vaziště Migal a jako poslední vyjížděly vory od Baronova mostu. Po jejich odplutí se Jiřice hned uzavíraly, aby se nadržela voda na další splouvání. Čas plutí od mostu k Ličovu byl podle druhu dřeva v rozpětí od hodiny a tři čtvrtě do dvou a půl. Od Ličova k jezu pod blanskou papírnou „jely“ vory hodinu až půldruhé. Tam se náležitě unavené posádky střídaly s čerstvými silami, které dovedly vory až do Č. Budějovic. Horní voraři se pěšky nebo na povozech vraceli zpět do hor, aby znovu postoupili nebezpečnou, byť dobře placenou práci.

Vory a plavci
Sestavování a technika spouštění dlouhého dřeva na Novohradsku se v mnohém lišila od voroplavby na větších řekách, především na Vltavě. Zásadní byl rozdíl mezi šíří vorových tabulí, zatímco vltavské byly široké 5-6 metrů, novohradské vory mohly mít šířku vpředu nejvýše 2 metry, což bylo maximálně 12 kmenů, užšími konci svázaných k sobě. Bylo to dáno celkovou šířkou plavebního profilu vodní cesty, naplněné zadrženou vodou a současně možnostmi ovládání pramene na vzduté vodě při zatáčení a při průjezdu vorovými propustěmi na jezech. (poznámka autora: proto se vory vázaly užšími konci napřed, dozadu se tudíž vějířovitě rozšiřovaly a to až na 3,5 metru). Kvůli vyšší rychlosti vzduté vody se na čelo pramene umisťovaly tabule s lehčím dřevem a do zadních tabulí se používaly těžší kusy. Tak se zamezilo tomu, aby zadní tabule „předbíhaly“ přední díly pramene. Praktickou šířku pramenů si můžeme dodnes ověřit na rozměrech kanálu, který je součástí vodního díla Soběnov pod Děkanskými Skalinami. Přehrada na Černé, postavená v létech 1923-25 Jihočeským elektrárenským svazem, má čtyřsetmetrový plavební kanál, v hrázi vybavený klikatými zdrhly (retardéry-zpomalovači vody) Bazikova typu (Emil Bazik - tvůrce těchto betonových pražců). Rozdílná byla také délka vorů, svázaných do jednoho pramene. Na Vltavě to bylo až 150 metrů (od roku 1894 jen 130 m), na Černé byla povolena délka jenom do 120 metrů. Velikosti pramenů odpovídal též počet členů posádky. Vltavské čítaly kolem šesti vorařů, novohradské dva, výjimečně tři muže. Vrátný-kapitán (certifikovaný plavec) stál na první tabuli a řídil pramen jedním veslem, na poslední tabuli byl zadák, který měl za úkol vyrovnávat směr a současně brzdit celou soupravu. Činil tak zarážením brzdového kůlu, zvaného šrek či jehla otvorem mezi kládami (škoulou) do dna řečiště. Pokud splouvaly mimořádně dlouhé prameny s vysoce kvalitním dřevem, nastupoval k vrátnému na obsluhu druhého vesla vpředu ještě další muž, zvaný pacholčí.

Přes veškerou opatrnost a zručnost nepodařilo se vždycky splavit všechno dřevo bezpečně. Stalo-li se, že voda „utekla“ a celá souprava si sedla na dno, přičemž se některé dílce prámu (i přepravované zboží) zpravidla poškodily. Někdy stačilo, že se na tabulích přeseknutím spojení klád na zádích podařilo rozšířením vějíře mírně zvýšit hladinu a pramen se dal do pohybu. Nepomohlo-li to, voraři pramen opustili a běželi proti proudu oznámit, že tok je neprůjezdný. Nastávalo to nejméně příjemné, zastavit další plavbu (zašrekovat vory) a havarovaný pramen co nejrychleji rozebrat a odstranit. Jelikož takové situace nastávaly zejména v úseku pod Ličovem, v první čtvrtině 19. století se vystavěl na Černé pod Benešovem (pár set metrů nad soutokem s Pohořským potokem) umělý kanálek, souběžný s řekou. Tím se část vody odvedl do rybníka Kancléř, jenž byl naplněn na maximální výšku a v nouzi sloužil jako „doplňovač“ za uniklou vodu. Zbytek dolní části kanálku (kamenné ostění) ještě dnes uvidíte, projdete-li po hrázi rybníka a půjdete lesní pěšinou dál proti toku Černé. Stopa kanálku za pár desítek metrů mizí v zamokřené louce. Na zmíněném úseku pod Benešovem k Ličovu byly provedeny také vůbec poslední stavební úpravy novohradské plavební cesty a to v létech 1872-75.

Povolání vorařů bylo považováno v minulosti za druhé nejnebezpečnější, hned po řemesle hornickém. Řízení vorů vyžadovalo velkou fyzickou sílu, otužilost a nemalou odvahu. Horké chvíle připravovaly vorařům dva nebezpečné úseky. Na Pohořském potoce to byl velký spád toku pod vazištěm v Lepoldově směrem pod Terčí (Pohorskou) Ves a na Černé velmi kamenitý a dravý úsek od bývalého Dvořákova mlýna-Hofbauermühle (dnes přehrada Soběnov) kolem Sokolčího hrádku přes mlýn „U dubu“ až k blanské papírně. Způsob, jakým se právě zde odehrávalo spouštění vorů popsal věrohodně borovanský učitel Jan Žáček ve svém spisku „Hory Novohradské“, když se krajem toulal v červnu roku 1910 (pozn. autora: knížečka byla nedávno vydána znovu a v infocentrech na Novohradsku je volně k zakoupení). Podobně popisuje splouvání Švarcavy (Černé) rovněž Kniha království Českého z roku 1908, kde se mimo jiné uvádí, že:

„…plavením se zabývají chudí lidé i selští jinoši z okolních vesnic. Je to zaměstnání veselé, zdravé, ale velmi nebezpečné…“

Jak to chodilo na pramenu?
K 90. výročí první plavby dlouhého dřeva uspořádal Český lesnický spolek odbornou vycházku, uskutečněnou 3. srpna 1874. V podrobném popisu exkurze se dočteme, že účastníci šli starými porosty polesí Bělá ke Střední strojivé boudě na Pohořském potoce, aby se mohli podívat na „start“ dvou prámů, připravených na hladině nadržené vody.

„Bezprostředně před odplavením, dva silní mladí muži, stojící na přídi pokleknou a pomodlí se, k čemuž se připojují příbuzní a známí i děti, na břehu shromáždění. Splav se otvírá, muži se chopí vesel a zpočátku pomalu a pak stále rychleji je prám vtažen do proudu, odtékajícího závratnou rychlostí. S úzkostí lze pozorovat, jak se příď prámu hluboko do zuřivého víru ponořuje, však zvedá se a střelhbitě letí prám – veden jistýma rukama svých kormidelníků – mezi skalnatým lesem porostlými břehy prudkým spádem dolů…

Na vysvětlenou je třeba dodat, že slovem prám (nebo plť) se označovala řada vorových tabulí, spojených za sebou. Známější je však pojem pramen, v kraji více používaný. Česká vorařská slova prám a vrátný (vedoucí-kapitán či kormidelník pramene, otvírající čili vyhražující vodu na jezech na tzv. vratech) přešla dokonce do němčiny jako der Prahmen a der Wratney. Do novohradského prostředí slova pronikla zřejmě zásluhou vorařů, kteří tam přišli z českého povodí Otavy.

Personál
Vrcholem plavení v Novohradských horách bylo období poloviny 19. století. Novohradské panství se tehdy podílelo na celkovém množství dřeva, dopravovaného po vodě do Prahy přibližně 8-10ti procenty. Pro srovnání: množství dřeva, splouvaného po Vltavě představovalo 45 procent z celkového množství. V tu dobu bylo na těžbě a plavení dřeva na Novohradsku zaměstnáno přes 500 osob, z nichž asi 230 byli tzv. vrchnostenští zaměstnanci panství. Tito lidé měli od Buquoyů nejlepší zaopatření – domky a pozemky zdarma, celoroční velmi dobré výdělky, deputát a zdravotní zaopatření pro sebe i rodinné příslušníky. Jednalo se především o devět profesionálních vorařů a dlouholeté zkušené dřevorubce, kteří zvládali velmi dobře i práce tesařské při stavbě vorů. Patřili sem také kameníci, znalí stavby a oprav plavebních zařízení. Další, o něco menší skupina (160-200 osob) byli stálí lesní dělníci. Měli vlastní domky, dostávali zdarma dřevo, ale za pronájem pozemků museli platit. I oni měli zdarma lékařské ošetření. Poslední skupina, sezónní zaměstnanci pracovali za mzdu na smlouvu jen v době těžby v zimě. O údržbu cest a nádrží se staralo přibližně 80 rybnikářů, zčásti pronajímaných od třeboňského panství.

Úpadek plavby
Nástupem parní železnice a celkovým poklesem zájmu o dřevo v létech 1875-90 snížila se i doprava po Malši a jejích přítocích. Buquoyové začali část dopravy po svých tocích pronajímat a pražské firmy Lanna, Renner a Bubeníček převzaly obchod se dřevem do své režie. Novohradské panství prodávalo dřevo ze svých lesů v českobudějovickém přístavu a s počátkem první světové války objem prodeje dále klesl. Mimo jiné i proto, že část kvalifikovaných zaměstnanců narukovala a ani erár o dřevo rovněž už tolik nestál. Po válce se změnila struktura obchodníků se dřevem, zmizeli tradiční němečtí odběratelé, v platnost vstoupily nové státní normy pro plavbu i celní předpisy. Na Vltavě se začala připravovat stavba prvních velkých přehrad a velká hospodářská krize počátkem 30. let 20. století voroplavbě dále uškodila. Poslední plavba na novohradské soustavě se uskutečnila 19. a 20. července 1938. Počátkem srpna přišla do hor větrná bouře, při níž padlo asi 25 % plánované roční těžby. Část plavebních zařízení byla velkou vodou značně poškozena a oprava se pro obsazení pohraničí Němci v říjnu téhož roku již neuskutečnila. Panství bylo rozděleno, část trasy zůstala v okleštěné republice. Po obsazení zbytku ČSR v březnu 1939 se již s dalším provozem neuvažovalo. Nestalo se tak, přes jisté záměry, ani po skončení války. Po 161 létech historie plavení dřeva v Novohradských horách skončila. Přesto můžeme i dnes najít na obou tocích řadu míst, připomínajících tuto, pro jih Čech významnou ekonomickou etapu. Na některá jsem se pokusil v předchozím textu poukázat. Pokud přijedete do Pohoří na Šumavě a vydáte se dál přes hranici do nedalekého rakouského Karlstiftu, najdete i tam místa spojená s plavením dřeva. Plavilo se tam sice jen kusové dříví v úzkých dřevěných potočních korytech, ale v maličkém muzeu u rybníka Stierhübelteich shledáte, že v mnohém byl způsob využití vodní síly k dopravě podobný.

Voraři kdysi používali úsloví:

„Všechno jednou pomine, jen plavba nikdy ne“

Kéž by se bývali nemýlili.

Poznámka
Závěrečná poznámka: údaje, uvedené v textu jsem čerpal zejména z publikace „Novohradské hory a podhůří“, vydané nakl. Baset Praha v r. 2006, z knihy autorů V. Scheuflera a J.Šolce „Já jsem plavec od vody“ a z odborných časopiseckých článků.

Prosba
Víte-li o někom, kdo vlastní jakékoli dokumenty, fotografie či předměty, spojené s plavením dřeva v Novohradských horách a byl by ochoten je poskytnout k nahlédnutí, ozvěte se….




Plavec Bauer

Těžba na Pavlíně

U Špitálského jezu

Klikatky

Zadržené dřevo

Rechle 1970

Rechle 2012

Rechle v akci

Ženská práce

Místodržitelství

Příbytek dřevaře

Houžve

Pro dřevaře i voraře

Licence prodloužena

Jiřice

Vypouštěcí zařízení

Jan Nepomuk Buquoy

Skluzy

Buquoyská papírna

Vltavská šíře

Bývalé vaziště

Vaziště pod Leopoldovem

Stoletá

Protržená

Obložení břehu

Potrubny

Česle

Říčka Černá

Potrubna

Přehrazená




Autor: Pavel Mörtel
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!