Úvodní text
Naše stránky Vám přinášejí velmi zajímavý článek, který čtenáři přiblíží život v Kapličkách (Loučovicích), vesničce nedaleko Lipna. Jeho autorem je vážená paní Vicki Neubauerová, bývalá učitelka z lipenské školy, nyní knihovnice a kronikářka obce Lipno nad Vltavou.

Osidlování
Narodila jsem se těsně po skončení druhé světové války v Poříčí (dnes je Poříčí částí Boršova nad Vltavou. Křestní jméno pro mne vybrala moje babička, která rozhodla: „Přinesla nám vítězství,ať se jmenuje Vítězslava.“ Tehdy ještě netušila, jaké „vítězství“ to bude. I ona ho zakusila. Režim jí vzal jednoho ze čtyř synů. Po vykonstruovaném procesu byl vězněn v nechvalně proslulém velice krutém Leopoldově a na následky zacházení zemřel.

Protože existuje „vzpomínkový optimismus“, obrátím list. Na výzvu strany a vlády osidlovat pohraničí se záhy po mém narození rodiče přestěhovali do Kapliček číslo popisné 1. Tyto Kapličky ještě dnes naleznete na pravém břehu řeky Vltavy. Dominantou je zde kostel sv. Oldřicha, založený v 15. století Oldřichem z Rožmberka. Na faře jsme bydleli do mých patnácti let. Prožili jsme zde s bratrem Honzou dětství. V kostele se konaly a ještě dnes konají mše svaté. Na protějším břehu řeky stojí kaple sv. Prokopa z roku 1361, tehdy byla zavřená a i dnes je veřejnosti nepřístupná.

Okolí fary
V těsné blízkosti fary stojí domek, kde nejdříve bydlel lesník pan Pánek s rodinou a k hájence přiléhal rozlehlý sad, který zaujímal přibližně plochu dnešního fotbalového hřiště. Po odstěhování Pánkových zde bydleli Vocetkovi. S jejich dětmi jsme byli s bráchou velicí kamarádi. Soukromý sad zanikl, vzniklo prostranství, kde bývaly různé veřejné oslavy, včetně prvních májů. Později, asi ve druhé polovině padesátých let se začalo budovat fotbalové hřiště. Můžete ho vidět i dnes, ale značně zdokonalené: s malou tribunou s lavičkami, přistavěnou kuželnou a kabinami s nástavbou pro ubytování. Vysázené břízy hned na počátku budování vyrostly do krásných štíhlých stromů, ale bohužel, musely být pokáceny (asi r.2004-5). Je jich škoda.

Pešlák, Mrázák a ostatní
V zimě jsme chodili sáňkovat a lyžovat na blízké kopce, které jsme měli pojmenované po příjmeních lidí, bydlících blízko. Tak si vzpomínám na „Pešlák “- kopec na svahu nedaleko hřbitova, “Mrázák“ – uvnitř Kapliček, „Elák“ – nad nynějším Pensionem pod lipou a “Petroušák“ v Loučovicích za posledním domkem, nyní jsou zde zahrádky tzv.“trucovna“.

Staré Kapličky
Velcí kluci se vypravovali lyžovat i do nedalekých Kapliček na kopec do pohraničního pásma, kterým se říkalo „Staré Kapličky“ a kopec se jmenoval Schönfeld. Zde byl kamenný kostel a několik kamenných domů, kde žili lidé pár let po 2.sv.válce. Pamatuji si, že sháněli lidi, kteří by ručně rozkopali kostel,nechtěli,aby se použila výbušnina. Také vím, že z kostela, jenž byl určen k zániku, se jiní lidé snažili zachránit, co se dalo. Jako dítě jsem viděla několik dřevěných soch v životní velikosti, nejprve ukrývaných v kostele sv. Oldřicha a potom převezených do kaple sv. Prokopa. Nakonec kostel i domy byly srovnány se zemí. Dnes, zásluhou několika lidí z Loučovic, jsou označena místa tabulkami, kde stál kostel a jednotlivé domy.Tuto činnost vyvíjeli samozřejmě až po sametové revoluci.

Okolí a stavba socialismu
V Kapličkách na pile,kde se stále ještě zpracovávají kmeny stromů ze Šumavy, byli většinou zaměstnáni rodiče našich kamarádů, bydlících v domcích u silnice také na pravém břehu řeky, jako je pila.

Nedaleký Svatý Prokop leží na levém břehu Vltavy. V Prokopě byla a je stále malá papírna, kde pracovali naši rodiče. Tatínek v malé elektrárně, které byly čtyři na úseku Lipno nad Vltavou - Vyšší Brod. První v kamenném domě pod železniční zastávkou Lipno nad Vltavou, druhá malá elektrárna byla v továrně ve Sv. Prokopě třetí v papírně v Loučovicích a poslední blízko Čertovy stěny. Tato elektrárna byla po sametové revoluci soukromě znovu otevřena. Všechny byly zrušeny po výstavbě Lipenské přehrady – PRVNÍ STAVBY SOCIALISMU V JIŽNÍCH ČECHÁCH - tak honosně byla stavba přehrady nazývána. Její patronkou byla soudružka Julie Prokopová, členka ÚV KSČ.

Polínka plují kanálem
Ještě bych se chtěla zmínit o „kanále“, který přibližně vedl od dnešní elektrárny do papírny ve Sv, Prokopě. Byla to betonová vodní stoka široká asi dva až tři metry. Dnes je pár desítek let zasypaná. Plavila se tudy „polínka“ - asi metrové rozřezané kmeny mladých stromů do továrny na výrobu papíru. Maminka mi říkala,že se tam chodila koupat, když byl kanál prázdný.Bylo to prý příjemné osvěžení v čisté a klidné vodě.

Voda v kuchyni, papírna a naše škola
Pokud nebyla vybudovaná přehrada,ve Vltavě bylo dost vody,takže jsme se mohli koupat v řece. Řeka mívala hodně vody, zvláště na jaře. To bývaly povodně!!! Vzpomínám si, že jsme mívali v kuchyni vodu, museli jsme mít nábytek na špalcích a chodili jsme po prknech. Po vybudování přehrady se povodně neopakovaly. Přehrada vodu zadržela.

V Loučovicích je dosud papírna, založená panem Porákem více než před 100 lety. Je obdivuhodné, že jsou tam ještě některé původní stroje. Také setrvala jeho vila, zvaná Porákova. Byla obklopena velkou zahradou se vzácnými keři, rostlinami a stromy. Dnes tam už nic takového neroste. Po roce 1989 byl z vily stržený pnoucí se břečťan, že nyní vypadá jako „nahá“.

Na levém břehu, kde je vila i továrna, bylo pár kamenných domů a škola. Do té jsem chodila v letech: 1951 – 1959. Hned následující rok byla otevřená nová škola blízko sídliště vybudovaném v padesátých letech. Mnohem později vyrostly paneláky. Pod továrnou je starý jez, který má prý ještě funkční zařízení.

Vzpomínky na školu a naše učitele
Na dobu,prožitou v loučovické škole vzpomínám ráda. Bylo to období nových poznání ve škole i mimo ni. V úctě jsme měli starou paní učitelku Antonii Prokšovou, přezdívanou „babka“ nebo „bábuška“. Co ta nás naučila si pamatuji dodnes! Teprve ted´obdivuji její statečnost – veřejně odmítala oslovení „soudružko“a říkala:“ Já jsem PANÍ učitelka.“

Na učitelský pár manželů Nových se nedá zapomenout!!! Bydleli jako my v Kapličkách. Pravidelně jsme s nimi společně pěšky chodili do školy - silnice nám nestačila a každý chtěl být vedle nich. Co večerů jsme strávili v jejich bytě! A stále bylo na co se ptát a poslouchat vyprávění.

Ze všeho nejlepší byly pěší výlety do okolí. Oni nám věnovali i svůj volný čas. Tehdy se chodilo do školy i v sobotu, proto jsme na výlety chodily v neděli. Byli jsme na Vítkově Kameni, kde tehdy na Sv.Tomáši sídlili vojáci, ale do zříceniny hradu nás pustili, protože to bylo tehdy ještě bezpečné. Za několik let byla zřícenina uzavřená, až nedávno po vybudování vnitřní dřevěné konstrukce opět otevřená jako Vítkův Hrádek. Na tento výlet jsme jeli část cesty autobusem. Bližší místa pro nás byla: Poustevna a Cikánský hrad,n ámi zvaný „Cikáňák“. Tehdy napsal spolužák Jindra o „Cikáňáku“ svoji pověst o tom jak cikáni loupili a přepadávali pocestné. Když jednou měli převahu protivníci, podlehli a téměř všichni zemřeli. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si po mnoha letech přečetla v novinách výňatek z kroniky kláštera ve Vyšším Brodě o Cikánském Hradě a Poustevně. Námět byl skoro tentýž. Poustevna je v těsné blízkosti „Cikáňáku“.

V Poustevně snad také měli žít mnichové, žijící kolem Výtoně. Známý je poustevník Godoš, který se zamiloval do Mandy, dcery cikánského vůdce. Ta byla v boji těžce zraněna a zranění později podlehla. Je pochována vpravo před vchodem u kostela Sv.Oldřicha v Kapličkách. Záhy tam byl pochován i Godoš. Toto místo označuje velký dřevěný kříž. Po letech se „Cikáňáku „říká Čertovo kopyto.

Pan učitel Nový měl ještě jeden dar: uměl krásně poutavě vyprávět. Napsal několik knih o přírodě, dětech a rybách. Mne zaujala kniha o dětech - Davídek. Je kouzelná – ze života dětí. V roce 1968 veřejně neschválil vstup vojsk "spojeneckých armád" a už se ve škole neukázal. Bylo mu souzeno utahovat šrouby na pražcích u kolejí. Dnes už ani paní učitelka, ani pan učitel nežijí.

Závěrem
Vracím se ještě do padesátých let. Když začali se stavbou přehrady ,skončilo období klidu. Po silnici jezdila veliká auta s mohutným rachotem a mračny prachu.To trvalo deset let. Před dokončením stavby jsme se roku 1959 přestěhovali na Lipno.

Ani nevím, kdy místa Kapličky a Sv. Prokop dostala společné jméno Loučovice. Jejich pojmenování oficiálně zanikla, ale starousedlíci je používají dodnes...