Kolem jihočeského moře

Část 21. - Frýdava po vysazení na zeleném drnu

Monti | 21. 02. 2011 | Přečteno 2218x |

Šestého května 1302 smrtí Jindřicha z Krumlova zvadla zelená pětilistá růže krumlovských Vítkovců a se souhlasem krále Václava II. ji na Krumlově vystřídala Jindřichem z Rožmberka červená „rožmberská“ pětilistá růže. První listina Jindřicha z Rožmberka, která svědčí o tom, že se již přestěhoval z Rožmberka na Krumlov, je datována 29. května 1305 a Frymburk je zde uváděn jako Fridburch. Frymburským farářem byl od roku 1301 Ulrich Wosner a Jindřich z Rožmberka v této listině končí podřízenost frymburské farnosti pod benediktinské probošství v Zátoni u Č. Krumlova a převádí frymburskou farnost k rakouským premonstrátům ve Schläglu. Tento klášter v roce 1218 založili premonstráti z Milevska, kteří v roce 1234 vlastnili i Hruštice nedaleko Frymburku. U kláštera ve Schläglu byla frymburská fara s malými přestávkami až do roku 1946.

Podle této listiny z 29. května 1305 Jindřich z Rožmberka dovolil frymburské faře založení nové vesnice Frýdavy. K založení Frýdavy na pravém břehu Vltavy „hned za brodem,“ věnoval Jindřich z Rožmberka dvanáct lánů pozemků což bylo více než dvě stě hektarů lesa. Jindřich z Rožmberka si při svém věnování 29. května 1305 stanovil i dvě podmínky: „Probošt prelát kláštera ve Schläglu má vždy frymburskou faru obsazovat schopným knězem ze svého kláštera nebo také světskými kněžími a Frymburk, frymburská fara se vsí Frýdavou vždy mají zůstat u země České, diecéze pražské pod panstvím Rožmberků.“ Obě podmínky Jindřicha z Rožmberka se ukázaly v průběhu dalších století jako prozíravé a lze konstatovat, že během více než šesti staletí premonstráty ze Schläglu byla vždy dodržována.

Jméno Fridaw bylo utvořeno uměle podle vzoru vsi Fridburch (Frymburk). V prvním členu Frid je uloženo místo, odkud bylo založeno a druhý člen pochází ze středoněmeckého označení ouwe, což znamená „mokrá louka.“ Obdobně vznikl i název dnešního Českého Krumlova, který se v roce 1302 psal Crumnaw. První frymburský německý kronikář, učitel Jordan Cajetan Markus napsal, že ve Frýdavě byla prapůvodně bažinatá niva. V roce 1347 Petr z Rožmberka opakoval darování učiněné již svými předky ohledně Frýdavy a navíc povolil frymburskému plebánu jednoho rybáře. Rybář byl pro každou faru důležitý, neboť zajišťoval pravidelné dodávání postního masa na farní stůl. Většinou rybář směl volně rybařit hodinu chůze po proudu a hodinu chůze proti proudu a v pátek odevzdával rybář určené množství ryb na faru. Šestého července 1374 arcibiskup Jan z Prahy potvrdil tuto smlouvu z roku 1373. V roce l375 bylo ve Frýdavě teprve vyklučeno 4,25 lánu, tedy jen třetina věnování z roku 1305 a tak Petr z Rožmberka 12. září 1375 vyměnil zbývajících 7,75 lánu za vesnici Mýtinka s malým lesem, „s podmínkou, že bude frymburský plebán vydržovat dalšího mnicha ze Schläglu.“ Výměnou dosáhl frymburský plebán Petrus vyšších příjmů, neboť Frýdava byla slabě osídlena a výnos pro farní kostel byl malý.

Ve frymburské farní kronice jsem nalezl velmi zajímavé údaje z konce 15. století, které se týkají především Frýdavy. Poddaní frymburské fary z Frýdavy měli za povinnost dopravit k farnímu dvoru 24 sáhů dříví (asi 80 m3), na pozemku „Grummelwiesse“ sklízet seno. Při sklizni sena však „dostali jídlo.“ Dále museli sázet, sklízet a krouhat zelí a jako poslední povinnost bylo sekání žita i ječmene na farních pozemcích. Dům čp. 1 ve Frýdavě byl nazýván „Drescher,“ tedy mlátič. Jméno vzniklo z toho, že z tohoto domu byl vždy „mlátič,“ který určoval rytmus při mlácení obilí cepy. Panství rožmberskému byli frýdavští povinni dělat jeden den honce zajíců.

Ve frymburské farní kronice jsou zaznamenány i zvyklosti z farní roboty z konce 15. století: „Když frýdavští sekali žito, musel plebán dát k lepšímu sud piva. Frýdavský rychtář vždy seděl u sudu a nedělal nic jiného než šenkoval sekáčům a sám vydatně popíjel. I krouhání zelí bylo spojeno s nepsaným zvykem, kdy kruhači dostali na závěr vepřovou pečeni. Jednou je lakomá farská kuchařka chtěla připravit o pečeni a určila termín krouhání na pátek, kdy bylo vařeno postní jídlo. Ale frýdavští byli chytřejší než ona. Protáhli práci až po půlnoc, vzbudili kuchařku a ta jim musela vepřovou pečeni dát. Při dožínkách, které byly velkou slavností, spoutali poddaní svého vrchního pána, „frymburského plebána slaměnými pouty a on se musel vykoupit.“ Tak taková i byla robota na frymburské faře na konci 15. století.

Celá frymburská rychta vykonávala v 16. století robotu pro farní dvůr, který byl na pravém břehu Vltavy ve Frýdavě a jmenoval se „Drescher.“ Občané Frymburka museli každý rok udělat 24 sáhů dřeva (72 m3). Při této práci dostávali chleba a oběd. Dále museli sázet, okopávat a sklízet zelí pro farní dvůr a zde za každý den dostali bochník chleba. Stejná odměna byla při sklizni žita. Pro faru museli dovážet mešní vína z kláštera ve Schläglu a pomáhat při žních a svážení sena. „To však za obvyklou stravu.“

Protože Frýdava patřila frymburské faře, nebyla uváděna v rožmberských urbářích, a tak údaje o její historii a obyvatelích jsou pouze kusé. V roce 1592 stával na břehu Vltavy ve Frýdavě mlýn, který patřil vyšebrodskému cisterciáckému klášteru. Za třicetileté války obsadil frymburskou faru protestantský pastor, který provdal jednu svou dceru do Frýdavy do domu čp. 17, který byl nazýván „Wertlfranthaus.“ Z privilegia Ferdinanda Buquoye z 9. prosince 1681 se dovídáme, že se „povoluje výčep piva ve vesnici Frýdava, protože sedm poddaných patří k Frymburku.“ Toto je první historicky doložený počet osedlých, tedy obytných domů v historii Frýdavy.

Devatenáctého června 1773 byla „strašná bouřka, která zpustošila pole tak, že v klasech nebylo jedno jediné zrnéčko a lidé se domnívali, že již přijde poslední den.“ Devatenáctého prosince 1744 začalo pršet a pršelo po tři dny a po tři noci tak strašně, že „malé domky vedle Vltavy byly přivázány lany ke stromům, aby byly ochráněny před odplavením.

Ve Frýdavě patřil dům číslo popisné patnáct, zvaný Liedl, „rožmberským kavalírům“ a byl opatřen pětilistou rožmberskou růží a dále víme, že ve Frýdavě na konci 18. století bydlel domkář Václav Pernstein, který si koupil dům ve Frymburku. V roce 1842 postavil vyšebrodský klášter nový most mezi Frýdavou a Frymburkem. Původně tento dřevěný most patřil ke klášteru v Přední Výtoni a po zrušení kláštera přešel do majetku vyšebrodského cisterciáckého kláštera.

Čtvrtého a pátého srpna 1880 se ve Frýdavě konalo jednání o založení nové pozemkové knihy za účasti Josefa Lindla a Václava Hödla, kteří měli ve Frýdavě hospodářství. K 31. prosinci 1880 bylo prováděno sčítání při kterém bylo zjištěno, že ve Frýdavě v 33 domech bydlelo 196 obyvatel. Z tohoto počtu je 97 mužů a 109 žen. Z hospodářského zvířectva byl při sčítání 1880 ve Frýdavě jeden kůň, 47 tažných volů, 64 kusů krav a 59 dalších kusů hovězího dobytka, převážně telat, ale i dva býci. Dále zde bylo 12 koz, třicet prasat, ale překvapivě jen čtyři ovce. Devátého října 1851 uvádí Zemské místodržitelství království Českého ve Frýdavě o 21 obyvatel méně, jen 175. Důvodem je změna zemského zřízení.

Třináctého dubna 1882 se odstěhoval z Frýdavy do Ameriky Kryštof Pernšteiner a o pět dní později z Frýdavy do Ameriky se stěhuje Albert Liedl, jeho manželka a dvě děti a s nimi i Václav Schaufer se svou ženou. Na konci roku 1882, 27. a 28. prosince, vystoupila Vltava po silných deštích a tání sněhu tak, že následující dva dny, 29. a 30. prosince, nemohl nikdo přejet po mostě, neboť na frýdavské straně tekla voda několik stop vysoko. „Nejstarší lidé nepamatují takový vysoký stav vody“.

Na počátku dvacátého století, kdy bylo „z rozkazu c.k. místodržitelství“ provedeno sčítání, měla Frýdava 33 domů a 267 obyvatel. Před první světovou válkou, v roce 1913 to bylo 35 domů a 271 obyvatel. V pondělí 27, července 1914 byli z Frýdavy odvedeni všichni muži od ročníku 1875 až po padesátileté. Narukovali k 91. pěšímu pluku nebo k 29. pluku dragounů. „Doma zůstali jen starci, ženy a chlapci. Byl odváděn dobytek, tuk, obilí i brambory a byla veliká bída. Byly prováděny sbírky barevných kovů, na frontu šly všechny frymburské zvony mimo umíráčku a lidé s těžkým srdcem odevzdávali hmoždíře a mosazné kliky“ Na konci prvé světové války byli ve Frýdavě nejen sčítáni mrtví a ranění na frontě, ale i oběti „španělské chřipky“. Frýdava, stejně jako celé Vyšebrodsko, se stalo součástí nové Československé republiky. Čtvrtého února 1919 byla „slavnost navrátilců z války“ a „ženy vzaly talíř a sbírali od navrátilců na pomník padlých ve frymburské farnosti.“ Ten byl slavnostně vysvěcen před frymburským kostelem 19. září 1920.

V obecním zastupitelstvu byl v letech 1919 až 1935 za Frýdavu nepřetržitě volen a zvolen František Stoiber z domu číslo popisné 24. Zajímavý údaj jsem našel o Vánocích 1925. „Zatímco na Štědrý den padal velice silně sníh, o vánocích nastala obleva a deštivé počasí, takže až do konce roku 1925 zaplnila Vltava vysokou vodou, která se rozlila daleko z frýdavského břehu.“ Naproti tomu leden 1929 přinesl do Frýdavy mrazy „až mínus 43 stupňů Celsia. Zvláště o nedělích bylo vidět rozmanitý obraz na Vltavě. Bruslaři, hráči lední metané a ve všední dny používali Vltavu dělníci jako jízdní dráhu pro kola, když jeli do do práce do Loučovic.“

Poslední předválečné sčítání, z 2. prosince 1930 uvádí ve Frýdavě opět 35 domů a 271 obyvatel. V roce 1932 bylo rozhodnuto, že nevyhovující dřevěný most přes Vltavu mezi Frymburkem a Frýdavou bude nahrazen novým betonovým. Na projektu „pracoval jeden inženýr a dva projektanti. Další zápis o počasí a Frýdavě je z roku 1935. „Deště koncem listopadu zvedly hladinu Vltavy. Záplavy by byly počátkem prosince mimořádně zlé, ale déšť přešel ve sněžení.“ Devátého srpna 1936 slavili dobrovolní hasiči ve Frýdavě své založení, spojené se svěcením stříkačky. Bohužel německá kronika neříká o jaké výročí se jednalo. Datum založení dobrovolných hasičů ve Frýdavě není ani v knize Dějiny požární ochrany okresu Český Krumlov z roku 1987 Zde jsem jen zjistil, že 4. května 1947 ještě hasiči existovali. V roce 1935, byl na Frýdavské straně Vltavy vybudováno hřiště nejen pro školní děti, ale i pro německý tělocvičný spolek Jahn.

Od roku 1937 se začala projevovat i ve Frýdavě silná protičeská vystoupení zfanatizovaných členů Henleinovy strany SdP. Při obsazení hranic československým vojskem po 21. květnu 1938 „obsadily české jednotky náš most přes Vltavu a zabudovaly kulomety a most podminovaly velkým množstvím výbušnin.“ Ve Frýdavě se vytváří podle vzoru nacistického SA „freikorps,“ který má za cíl trvale znepokojovat československé pohraniční hlídky a vystupovat ve formě teroristických skupin. Dochovala se fotografie frymburského freikorpsu, která má na fotografii i těžký kulomet. Po Mnichovském diktátu „konečně přichází v neděli 2. října 1938 od Přední Výtoně německá armáda a ve Frýdavě, vítána slavobránou, pivem a květinami, překračuje po dřevěném mostě Vltavu do Frymburka. Když se vrátil „freikorps, chyběl mezi nimi jeden, obchodník František Liedl, který ztratil svůj mladý život v boji na hranici“.

Mezi lety 1930 až 1938 byla ve Frýdavě poměrně značná výstavba nových domů a tak v roce 1938 dostal domek Josefa Grilla již číslo popisné 45. Čtvrtého prosince 1938 byly vypsány doplňovací volby do Velkoněmeckého říšského sněmu. „Při této příležitosti jsme slavnostně ozdobili domy, my jsme chtěli v tento den dokázat Vůdci svou věrnost!“ Potom Hitler rozpoutal druhou světovou válku a život ve Frýdavě je kopie let 1914 až 1918. „Doma zůstali jen starci, ženy a chlapci. Byl odváděn dobytek, tuk, obilí i brambory a byla veliká bída.“ Na konci druhé světové války, přesně šestého května 1945, jak píše německý kronikář „V půl desáté dopoledne bylo nám řečeno abychom šli do sklepů, že od Přední Výtoně přijíždějí tanky. Jeden nadporučík a jeden poručík stáli připraveni bránit most. Jeden kulomet střílel na tanky, mohl být umístěn venku u Sviňského rypáku na levém břehu Vltavy. Američané jeli také se samohybnými děly po silnici k prvním domům. Dvě německá auta přijela po mostě a vzala s sebou z mostu důstojníka. Odjeli směrem k Malšínu. Byly vylomeny dveře do věže a směrem k Výtoni byl vyvěšen bílý prapor, kulomet utichl. Americká pěchota šla přes pole poněkud před prvním tankem. Velitel Volkssturmu, místní vedoucí NSDAP a starosta nesli vstříc přes most bílý prapor. Američané vystoupili a přijali viditelné předání obce. Američané prozkoumali most, pokud jde o jeho nosnost. Jeden tank jel opatrně přes most, ale probořil se před prvním pilířem.“

Přímo v těsné blízkosti Frýdavy skončily druhou světovou válku hned tři poražené armády. Byla zde poražená německá armáda, pro kterou Američané zřídili podél silnice z Frýdavy na Svatý Tomáš „velký zajatecký tábor,“ kde bylo asi pět tisíc německých zajatých vojáků. Svou válečnou cestu po boku německé armády ve Frýdavě ukončila maďarská sanitní jednotka v síle asi 400 vojáků. Na levém břehu Vltavy, přímo ve Frymburku, skončila RONA, kterou známe pod názvem Vlasovci. Byla složena ze sovětských válečných zajatců, kteří se na závěr druhé světové války dali naverbovat na stranu fašistického Německa.

Počátkem června 1945 přišli příslušníci Sboru národní bezpečnosti a 17. června 1945 rota prvého pěšího pluku a 28. června 1945 byla ustanovena místní správní komise a postupně i první čeští dosídlenci. Američtí vojáci odešli z Frýdavy, kde hlídali most přes Vltavu do Frymburka prvého prosince 1945. Postupimská dohoda Spojených států, Sovětského svazu a Velké Británie rozhodla o „transferu“ veškerého německého obyvatelstva z Československa.“ Slovo transfer lze přeložit jako odsun i jako vyhnání. Do konce roku 1945 nebyl z Frýdavy žádný hromadný odsun Němců, „jen několik rodin, za pomoci amerických vojáků uteklo za hranice.“ Začátkem ledna 1946 napadlo mnoho sněhu, ale počátkem února přišla velká obleva. „Voda ve Vltavě stoupala tak vysoko, že tekla přes most. Bylo nebezpečí, že ho voda odnese. Domy, které byly blíž u vody byly zatopeny, lidé a dobytek museli být vystěhovány. Po dobu tří dnů teklo ve Vltavě mezi Frýdavou a Frymburkem 130 až 140 kubíků vody za vteřinu.“

Prvý odsun německého obyvatelstva z Frýdavy byl 31. května 1946. Před odsunem dostal každý písemné vyrozumění kdy bude odsunut a co si může vzít sebou. Na osobu to bylo padesát kilo. Z Frýdavy byly odvezeni nákladním autem do sběrného střediska v Kaplici a odtud vlakem do Allachu u Mnichova. Další odsuny Němců z Frýdavy byly 15. června, 1. a 29. července a poslední 9. září 1946. Celkem v těchto pěti transportech bylo odsunuto nejméně 77 německých občanů z Frýdavy. Kronikář tehdy v roce 1946 napsal: „Mnoha Němcům se do odsunu nechtělo, přestože v roce 1938 volali po třetí Říši téměř všichni. I když to bylo opatření tvrdé, ale spravedlivé.“

Odsunem Němců vznikl problém, jak zajistit dobytek v prázdných usedlostech, aby nedošlo k úhynům z hladu. Ošetřování a dojení dobytka vykonávali Němci, kteří ještě nebyli odsunuti. Mnoho dobytka bylo posláno na Slovensko. Nejhorší situace nastala po odsunu všech Němců z Frýdavy a nebyl nikdo, kdo by krmil. Noví čeští dosídlenci šli pracovat do papírny v Loučovicích a „zemědělství se věnoval jen málokdo a tak museli vypomoci vojáci Pohotovostního pluku národní bezpečnosti.“ Velké potíže byly i se sklizní obilí a zejména brambor a tak „část úrody zapadala sněhem a byla zničena“. V létě 1946 se kolem Vltavy ve Frýdavě “objevily skupiny zeměměřičů a údajně zaměřovali plochy na stavbu přehrady, která má být vybudována v okolí Lipna.“

Frýdava po odsunu Němců již nikdy nebyla plně dosídlena a řada kamenných stavení u Vltavy i podél cesty k Přední Výtoni zůstala neobydlena. Obyvatelé dosídlených domů postupně rozebíraly střechy a krovy opuštěných domů a ty se stávaly neobyvatelné. Další postupnou likvidaci Frýdavy přineslo vytvoření „železné opony a hraničního pásma“ po roce 1950. Ve Frýdavě, stejně jako všude na pravém břehu Vltavy, mohli bydlet jen “spolehliví soudruzi“ a tak opět ubylo stálých obyvatel.

Ve frymburské kronice jsem našel již v roce 1949 větu: „V letošním roce bylo definitivně rozhodnuto, že bude přikročeno ke stavbě přehrady na Lipně.“ V roce 1950 byla zahájena stavba levobřežní silnice z Frymburka k budoucí Lipenské přehradě . Na stavbě Lipna se vystřídalo více než tři tisíce stálých pracovníků a asi desetkrát více dobrovolných a nedobrovolných brigádníků. V budoucím zátopovém pásmu bylo třeba vykácet a odlesnit až ke kótě 728 metrů nad mořem lesy kolem Vltavy. Bylo třeba vybudovat z kmenů povalové cesty, aby šlo vůbec pokácené kmeny vytáhnout k cestám. Na pravém břehu Vltavy kolem Frýdavy byl hajný Ludvík Herceg. Jeho hájovna měla kolečka a maringotka putovala od planiny k mýtině. Herceg byl z Valašska, věčně se usmíval a měl vousy jako opravdový rýbrcoul. Říkalo se, že „kam přijel rýbrcoul z Valašska, tam zůstává jen lesní hřbitov.“ Ohně na pasekách bylo vidět zdaleka a hořely ve dne v noci. Neměly co zapálit a Herceg říkával: „Ty uhasí až napuštěná přehrada.“

Kolem 13. února 1958 přišla náhle obleva a vytrvale pršelo. Patnáctého a šestnáctého února 1958 začala voda ve Vltavě rapidně stoupat a vylévat se z břehů. A stále stoupala a tak bylo nutné začít lidi ze zatopených domů ve Frýdavě stěhovat. Kronikář k tomu suše dodává: „Největší potíž byla v tom, že nebyly postaveny ani rodinné domky, ani byty, kam by bylo možno lidi ze zátopy stěhovat. Nakonec se s velkou bídou sehnala nějaká provizoria a začalo stěhování těch rodin, kterým tekla voda do baráku. Stěhování se provádělo za neustálého deště. Na pomoc musela být povolána armáda s auty, aby nedošlo k větším škodám. Nábytek a další zařízení se vynášelo z vody, která vnikla do bytů. Na situaci, která vznikla následkem velké vody a tím i předčasnému napouštění přehrady, se přijel podívat místopředseda KNV s. Hrneček, který musel vyslechnout mnoho ostrých připomínek a slov od občanů, kteří neměli kde bydlet a museli se nastěhovat tam, kde to bylo jen trošku možné. Dalším nedostatkem bylo také to, že v oblasti zátopy zůstalo mnoho objektů, které měly být zbourány dříve než se začala napouštět voda. Prostě vzniklo mnoho problémů. Když byla velká voda zachycena a z vody trčely jen střechy některých domů, nebyl to pěkný pohled.“

Tání sněhu a zátopa z února 1958 ukázaly, že dosud nebylo vůbec započato s výstavbou nové pravobřežní silnice z Frýdavy do Ježové. A tak se vyhlásila „mládežnická stavba“ svazáků s tím, že šedesát svazáků od prvého dubna 1958 zde bude budovat novou silnici. Když šumavské drsné počasí oddálilo nástup prvního, přijeli chlapci patnáctého dubna 1958. Za prvních čtrnáct dnů jen dva dny nebyl vítr, sníh a mráz. Jihočeská pravda 28. května 1958 hrdě psala: „Celý den zvoní pod Vítkovým kamenem krumpáče a lopaty v jejich mladých rukou.“

Po velké vodě v únoru 1958 se na jaře začala voda z nedostavěné přehrady zase vypouštět a v srpnu byla voda vypuštěna natolik, že byla jen v původním řečišti a nastal spěch s bouráním všech objektů v zátopě. Po vypuštění vody z přehrady došlo k velkému úhynu ryb, které zůstaly v různých tůních a proláklinách. V září se začala přehrada opět napouštět a ještě před příchodem zimy byla napuštěna. Při napouštění přehrady nebyl vybudován přívoz mezi Frymburkem a Frýdavou. Jako východisko z nouze byla v provozu dřevěná pramice s vesly, pomocí které bylo udržováno spojení mezi Frymburkem a Frýdavou. Tuto provizorní přepravu na vratké a málo bezpečné pramici zajišťoval Jaroslav Štolka, starý zkušený plavec vorů. Později sem byl dán ponton s motorem.

Další, závěrečná fáze, historie Frýdavy po napuštění lipenské přehrady je již jednotvárná a dle mého názoru, ani moc zajímavá. Pravý břeh lipenské přehrady se stává rájem Pohraniční stráže, kam smí jen vyvolení a na rozdíl od levého břehu ve Frymburku zde „chcípnul pes.“ Žádné kempy, žádné chatové osady, žádná turistika. Nakonec byla přestřižena i ona mnoho staletí fungující “pupeční šňůra,“ kdy Frýdava administrativně přechází z Frymburka pod obec Přední Výtoň. Bohužel, ani listopad 1989 na tom mnoho nezměnil a Frýdava stále čeká na svůj rozvoj.



Autor: Fr. Schusser ©
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek


K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!