Kolem jihočeského moře

Část 19. - Po farnosti Rychnůvek zbyl jen dřevěný kříž

Monti | 21. 12. 2010 | Přečteno 1896x |

Když jsem sem poprvé v životě v roce 1990 přišel, bylo mi nejen smutno, ale i těžko. Uvědomil jsem si, co komunisté udělali z kraje, kde žili prostí a pracovité lidé po celá staletí. Toulal jsem zde týden a v batohu jsem měl mimo jídla i staré mapy a Rožmberský urbář z roku 1379. Týden jsem se toulal krajinou, kde jsem místo obcí a osad nacházel jen hromady kamení a ovocné sady, které kdosi kdysi u svých domů vysadil. Ty obce a osady se jmenovaly Rychnůvek, Dolní Hraničná, Horní Hraničná, Horní Ureš, Jasánky, Linda, Otov, Pernek, Rožnov, Mukenschlag a Multerberg.

Všechny tyto obce a osady byly založeny již před rokem 1379 a v roce 1930 zde bylo dle oficiálního sčítání 268 domů a v nich bydlelo více než půl druhého tisíce obyvatel. Přesně 1742 obyvatel. Bohatý život zde pulzoval až do odsunu Němců v roce 1946. Došlo sice ještě k částečnému dosídlení, ale trvalý zánik veškerého života v rozsáhlé farnosti učinilo vytvoření hraničního pásma na počátku padesátých let 20. století a následné zboření všech domů i farního kostela.

Na tuto zaniklou rychtu i farnost se vracím každý rok. Byla součástí mé výstavy v českokrumlovském muzeu, kde jsme s Milanem Michelem mapovali kostely, kaple, boží muka i kříže. Vše bylo zbořeno a jen pomalu se daří je objevit v kopřivách i bažinách a pak je za pomoci rakouských přátel i postavit. Často se toulám i „za patníky, které oddělují „zemi nikoho“ od „země obydlené.“ Obě země jsou součástí Evropské unie a od 21. prosince 2007 mohu chodit z jedné země do druhé kde a kdy si vzpomenu. O to větší lítost mám po 21. prosinci 2007 z toho, že jsme nedokázali alespoň zčásti vrátit „zemi nikoho“ život. Velkou „zásluhu“ na tom má i nesmyslná ochrana národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava.

Rakouská vesnička St.Oswald, která se svými staveními dotýká „země nikoho“, je názorným příkladem, jak by mohly vypadat zaniklé osady na farnosti Rychnůvek. Krásný, otevřený kostelík a posezení ve vesnické hospůdce. Všude upravené domy a udržovaná krajina. Památník zaniklých obcí a osad farnosti, složený z kamenů z jednotlivých míst žaluje i varuje. Bytostně jsem si to uvědomil právě, když jsme seděli v hospůdce a popíjeli pivo a mošt. Reichenthal je pro mne ukázka toho, jak mohl u nás vypadat zaniklý Rychnůvek. Upravené náměstí s kostelem co se nezamyká, bohatý společenský život, pulzující šlechtické sídlo i otevřený přírodní skanzen, kde se nekrade a neplatí. Kam místní i cizí chodí načerpat sílu a elán.

Rychnůvek býval nejlidnatější vsí pod Vítkovým Hrádkem mezi Vltavou a rakouskou hranicí a také sídlem fary a pozdějšího děkanství. Vznikl patrně již ve 13. století na obchodní stezce z rakouského Haslachu k frymburskému brodu. Původní německé označení „Auf reichen Au“ (na úrodné nivě) bylo ve 14. století přeloženo do češtiny jako Rychnov a později přeměněno na Rychnůvek. Osadu nám poprvé zmiňuje rožmberský urbář z roku 1379 a v roce 1384 se již o zdejším kostele svatého Václava hovoří jako o farním a od roku 1738 byl kostel povýšen na děkanský. Patronát nad děkanským kostelem měl kníže Schwarzenberg.

Omítaná stavba kostela byla jednolodní o 4 polích s kněžištěm o 1 poli a závěru ze tří stran osmistěnu a se čtyřpatrovou věží, přilehlou na severozápadním rohu k lodi. U kněžiště byla přistavěna na sever malá sakristie. Kryt na sedlové střeše lodi a na valbě kněžiště a sakristii byl taškový, na báni věže a střeše sanktusníku plechový. Loď byla 9,5 metru široká a 19,3 m dlouhá, zaklenutá ve výši 9,6 m ve 4 polích křížovými klenbami se štukovými žebry. Vítězný oblouk byl půlkruhový a ve výši 485 cm měl římsy. Kruchta stála na 2 čtyřbokých pilířích, přepásaných v půlkruhu. Podkruchtí bylo zaklenuto ve 3 polích křížem bez žeber. Celý vnitřek kostela byl pozdně renesanční.

Hlavní oltář byl dvojitý, vpředu bílý rokokový s částečným zlacením a při zdi za ním stál pozdně renesanční oltář. Uprostřed hlavního oltáře visel obraz zavraždění svatého Václava a nad ním menší obraz Panny Marie s Ježíškem. Vedle oltáře stály pozlacené sochy sv. Vojtěcha, sv. Ludmily, sv. Prokopa a sv. Ivana v životní velikosti. Dva dřevěné boční oltáře pocházely z konce 18. století. Dřevěná rokoková kazatelna s reliéfem sv. Josefa měla na víku sochu. Jediným zbytkem gotiky byl 111 cm vysoký santuář a spolu s mřížkou pocházel z 16. století. Varhany byly rokokové. Nejstarší zvon byl z roku 1749 a další z roku 1757. Oba tyto zvony byly odlity v Linci. Nebyly velké, měly v průměru jen 26 a 36 cm a výšku 37 a 50 cm. Na plášti nejstaršího známého zvonu z Rychnůvku byl reliéf Madony.

Další dva zvony pro Rychnůvek odlila českobudějovická zvonařská dílna Perner v letech 1885 a 1903. Byly mnohem větší o průměru 64 a 90 cm a výšky 38 a 65 cm. Poslední tři zvony odlité před první světovou válkou v roce 1913 zajišťoval již děkan Vincenc Gross. Odlila je firma Jana Grasemayera z Vittenu u Innsbruku. Největší zvon měl průměr 132 cm a výšku 90 cm, patronem zvonu byl Adolf Josef Fürst ze Schwarzenbergu a další dva zvony měly na plášti reliéf P. Marie a sv. Michaela. Zatím co Daniel Kovář uvádí, že „ze sedmi zvonů byly čtyři zrekvírovány za první světové války“, tak Soupis památek okresu Kaplice uvádí, že zbyly dva zvony, tedy zrekvírováno pět zvonů. V každém případě v roce 1923 děkan Gross se rozhoduje, že pro Rychnůvek pořídí nové zvony. Jeho kaplan Jan Unger popisuje ve svých „Vzpomínkách na Německý Rychnov“ v samostatné 25. kapitole svého rukopisu nové rychnovské zvony velmi podrobně.

Dne 17. března 1923 měl děkan Gross po požehnání promluvu. Mimo jiné v ní řekl, že bere na sebe starost o nové zvony. „Nějaké klinkálky kupovat nebudu. Osada je dosti veliká, chceme-li míti nové zvony, čekám od sedláků nejméně po pěti stech korunách a od chudších kolik unesou.“ Během čtyř neděl bylo sebráno sedmdesát tisíc korun. Zvolili osvědčenou firmu Pernerovu z Č. Budějovic.

„Brzo potom přijel sám pan šéf firmy, starý již pán s prošedivělým vousem, malé postavy, jiskrných zraků. Pan děkan zavedl jej až nahoru na věž a vyložil mu veškeré své požadavky. Perner všechno vyměřil, zakreslil a poslal rozpočet a po jeho schválení začaly přípravy na lití zvonů.“ Tehdy již měla firma Perner novou továrnu nedaleko Dobré Vody u Českých Budějovic, ale zvony pro Rychnůvek byly tak těžké, že musely být lity v zemi.

Po vysídlení německého obyvatelstva začala i devastace kostela svatého Václava. V září 1950 byla vystěhována fara a začala sloužit k ustájení dobytka. Devátého června 1959 byl kostel speciálním demoličním komandem komunistického Ministerstva vnitra vyhozen do povětří, když před tím došlo k demolicím všech domů v Rychnůvku. Z kostela se podařilo zachránit boční tabulový oltář Panny Marie z 18. století s gotickou sochou z druhé poloviny 14. století, který je dnes v lodi kostela ve Frymburku. Místo bývalého kostela svatého Václava připomíná velký dřevěný kříž, který zde byl postaven bývalými německými farníky a 10. srpna 1991 u kříže sloužil páter Horst Prieschl opět mši.



Autor: Fr. Schusser ©
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek