Kolem jihočeského moře

Část 15. - Od Želnavy ke Zvonkové

Čtenář | 21. 06. 2010 | Přečteno 2113x |

V roce 1379 začal spor mezi vyšehradskou kapitulou s klášterem Zlatá Koruna „o Želnavské vesnice.“ Roman Podhola chybně uvádí, že to byl spor vyšebrodského probošta s klášterem Zlatá Koruna. Spor končí 14. května 1395, kdy zplnomocněnec vyšehradské kapituly Niklas předává opatovi Arnoldovi a konventu kláštera Zlatá Koruna 23 vesnic, mimo jiné i Želnavu. „V Želnavě se konala přísaha před farou a dostavili se k ní rychtář Mikess, Ulrich a Heinrich.“ To je jasný důkaz, že v Želnavě byla již v roce 1395 fara. Německé jméno Salnau pochází ze starého německého Selner nebo Söllner, což je společenské označení osoby mezi sedlákem a domkářem. V listině kláštera Zlatá Koruna je v roce 1395 uvedeno Seldnaw i Seldenaw, což znamenalo luh s chýšemi. Za husitských válek byla Želnava zastavena Rožmberkům, v roce 1460 jí získal Prokop z Rabštejna a roku 1501 Želnava opět připadla Rožmberkům, kteří ji přičlenili k panství Krumlov, kde byla až do zrušení nevolnictví v polovině 19. století.

Farní kostel svatého Jakuba v Želnavě stál - jak jsem již uvedl - v roce 1395. V letech 1463 až 1473 byl filiálním kostelem farnosti Horní Planá, v letech 1585 až 1600 byl samostatný a jak uvádějí staré záznamy, „bez výjimky se v něm přijímalo pod jednou.“ Během třicetileté války, v letech 1624 až 1633, byl opět filiálním kostelem farnosti Horní Planá. V roce 1633 sem dosadil kníže Johann Christian z Eggenbergu samostatného faráře. V letech 1708 až 1712 byl kostel rozšířen a téměř zcela nově vystavěn. Současně byla postavena hřbitovní zeď a navýšena věž kostela. Znovu vysvěcení kostela se konalo 19. února 1713 a provedl jej krumlovský prelát Siegmundl Hübner. Starší spodní část kostelní věže pochází z roku 1688. Protože i po navýšení bylo špatně slyšet zvony, došlo v roce 1722 k dalšímu navýšení o dva lokte (loket = 78 cm).

Kostel je 22,2 m dlouhý a 11 m široký. Vnitřní prostor končí pětistranným osmistěnem, sakristie má křížovou klenbu, vítězný oblouk je půlkruhový a kůr je dvoupatrový. V roce 1723 dodal kameník Johann Plansker novou křtitelnici a v roce 1726 byl upraven oltář a o rok později dostal kostel nové varhany. V roce 1762 bylo v kostele 5 oltářů. Nynější hlavní oltář pochází z 18. století a není na něm obraz sv. Jakuba, ale sv. Václava. V kostele bývala mariánská socha z počátku 14. století, která však z bezpečnostních důvodů dnes v kostele není. Žulová deska v podlaze je náhrobním kamenem místního faráře Matthäuse Johanna Kernstocka, který na faře v Želnavě zemřel v roce 1693.

Na počátku třicetileté války, v roce 1624, vysvětil biskup Lambergen z Pasova na kostelíku v Želnavě 480 kg těžký zvon. V roce 1757 k němu přibyl druhý zvon, který stejně jako ten první, byl ulit v Pasově. Při zvýšení věže se „podařilo“ udělat ve věži tak malá okénka, že nejstarší zvon nemohl být za prvé světové války přetaven na hlaveň děla jako ten mladší z roku 1757. Dvacátého třetího září 1923 byly vysvěceny tři nové zvony, ale i ty potkal za druhé světové války osud nuceného odevzdání pro válečné účely. Z kostela pochází i deskový oltář „Klanění králů ze Želnavy,“ který je dnes umístěn v Národní galerii v Praze.

Posvícení v Želnavě byla dvě. První bylo třetí neděli po Velikonocích a datum odpovídalo položení základního kamene kostela, druhé bylo v červenci v neděli kolem svatého Jakuba, který byl patronem kostela. V postním čase byly zpovědní dny rozděleny do tří týdnů. V prvém týdnu začínali se zpovědí chasníci, ve druhém šla ke zpovědi neprovdaná děvčata a ve třetím byly na řadě vdané a ženatí. Po zpovědi byla sloužena mše svatá s přijímáním. Ve zpovědní den měli chasníci a děvečky volný den a děvečky dostaly od selky nový šátek na hlavu. Na poutě se chodilo do Dobrovodské kaple v Horní Plané a 15. srpna ke Stožecké kapli. Ze Želnavy se chodilo na poutě i do Kájova, ale to již byl „dálkový pochod“ dlouhý 30 km, kde se vycházelo a docházelo za tmy.

Prvý známý učitel v Želnavě je z roku 1612 a obecná škola byla v Želnavě v domě číslo popisné 2 a v roce 1891 zde byla postavena nová německá škola, která v roce 1900 byla již pětitřídní. V roce 1926 byla v Želnavě otevřena česká jednotřídní škola. Pošta v Želnavě byla otevřena v roce 1869 a až do postavení železnice nosil poštovní zásilky poštmistr Franz Holzner v batohu z Horní Plané. Po něm převzal poštovní úřad jeho syn Wenzel Holzner. Ten však měl k dispozici již poštovní kočár. Pošta v Želnavě zanikla v roce 1978.

Do konce 19. století vykonával službu lékaře v Želnavě lékař z Horní Plané a v roce 1900 se stal lékařem v Želnavě MUDr. Karl Wesely. Pacienty navštěvoval pěšky, v zimě na lyžích a na delší vzdálenost používal kočár tažený koňmi. Do jeho lékařského obvodu patřilo 16 obcí. V roce 1924 do Želnavy nastoupil MUDr. Karl Tierfeld, který měl široko daleko jediný automobil Hanoman, ale „pro tehdejší technické nedostatky s ním byl málo šťastný. Tento doktor byl židovského původu, a proto musel po příchodu nacistů Želnavu opustit.

Dobrovolní hasiči byli v Želnavě od roku 1885 a měli již před první světovou válkou motorovou stříkačku a cvičnou lezeckou věž. V období let 1890 až 1935 jsem v Želnavě napočítal 7 velkých požárů, při kterých vyhořelo 18 domů. V roce 1938 bylo v Želnavě 40 aktivních hasičů. Mimo nasazení při požárech byli hasiči spolu s hudbou hlavními účastníky všech slavností i pohřbů. Již před rokem 1910 byla v Želnavě dechová a smyčcová kapela a v roce 1920 k nim přibyl „šraml.“ Ve smyčcové kapele byl kapelníkem onen vzpomínaný poštmistr Wenzel Holzner. Jeho bratr Josef Holzner byl kapelníkem dechovky od roku 1924 do roku 1936, kdy funkci kapelníka převzal jeho syn, také Josef. Ne však nadlouho, v roce 1939 narukoval do německé armády. Když jsem prohlížel seznamy padlých ze Želnavy, tak jsem jich napočítal v prvé světové válce 16 a ve druhé světové válce 14. Nejmladší z nich, teprve osmnáctiletý Walter Müller, padl 6. července 1944 v Normandii. Většina z nich však padla na východní frontě.

Byl by to velký hřích, abych se v Želnavě nevrátil k plavebnímu kanálu, či přesněji, k vodnímu skluzu. Oficielně se mu říkalo Želnavský, ale mnohem častěji se vžil název Od Jiráčka. Byla to „spojka“ dlouhá 2,6 km od hájenky na dřevosklad v Želnavě. Rychlost dlouhého dříví v tomto skluzu byla až 60 km/hodinu. Bylo zde možno plavit kmeny dlouhé až 24 metrů. Želnavským skluzem proletělo dříví během 15 minut. Jak uvádí František Lysý, poslední plávka Od Jiráčka do Dunaje se uskutečnila v roce 1916.

Jen málokdo ví, že v roce 1953 byl Schwarzenberský kanál opraven od překladiště v Želnavě po Jelení skluz, tedy Jelení Vrchy. Správa Vojenských lesů a statků v Horní Plané intenzivně plavila v letech 1954 až 1961. Po měnové reformě v roce 1953 byl náklad na plavení kubíku kulatiny 7,01 Kč, zatímco u nákladních automobilů byly náklady o téměř dvě koruny na kubík vyšší. U polenového dříví byl tento rozdíl ještě větší. Plavené dříví se z vody vykládalo mechanicky na hlavním dřevoskladě Želnava. Většina polenového dříví se volně plavila až do loučovické papírny, po vybudování přehrady Lipno tato plavba zanikla. Železniční vlečka byla na dřevosklad v Želnavě vybudována již na konci 19. století a tak kulatina, splavená skluzem Od Jiráčka pokračovala dál již po železnici.

Schwarzenberská lesní správa postavila na dřevoskladě Želnava v květnu 1926 pojízdný kabelový jeřáb, který se pohyboval po kolejích, jež byly od sebe vzdáleny 84 metrů a byly dlouhé 150 metrů. Rameno 20 m dlouhé sahalo až nad Vltavu a používalo se jak k vytahování kulatiny z Vltavy i z plavebního kanálu. Jeřáb byl poháněn elektricky stejnosměrným proudem 440 Volt, který vyráběl parní stroj, jehož kotel byl vytápěn odpadem z odkorňování dřeva. Při jízdě s nákladem a zvedání měl jeřáb výkon 50 PS, vážil 780 tun a měl nosnost 5,4 tuny. K jeho obsluze bylo třeba 11 mužů proti dřívějším 220 lidem, kteří stejnou práci vykonávali ručně. Tento jeřáb zcela zničila vichřice 4. července 1929. Nový portálový jeřáb byl dán do provozu 29. října 1930. Jeřábem byly z kanálu vytahovány kmeny a ukládány do hrání až 8 metrů vysokých, z nichž byly nakládány jeřábem na vagony. Z archivu Vojenských lesů a statků jsem vyčetl, že v roce 1954 bylo splaveno skluzem Od Jiráčka do Želnavy 15 tisíc plnometrů dřeva a jak jsem již poznamenal, plavilo se zde až do roku 1961.

Slávu Želnavy splavila voda Schwarzenberského kanálu a rychtu Želnava vystřídal obecní úřad v Nové Peci. Při kávě si povídám s bývalou starostkou Zuzanou Janátovou, se kterou se znám již také několik desítek let. Povídali jsme si o referendu, kdy občané rozhodovali, zda budou patřit pod Horní Planou nebo pod Prachatice. Zvítězily Prachatice. „Ono je to Franto ale v podstatě jedno. U obou měst jsme daleko na okraji, a to nejen vzdáleností. Ještě horší je to s Národním parkem Šumava. Páni a ekologové jen těžko chápou, že tady žijí lidé. Já jsem přesvědčena, že krajina žije jen když v ní žijí lidé. A pro život lidí je třeba vytvářet alespoň ty minimální podmínky.“ Povídali jsme si dlouho a já ji plně chápal. Co je to však platné, že ji chápu já, když to nechápou ti nahoře. Jak Zuzku znám, ona chce jediné. Aby zde mohli žít lidé.

Pod obec Nová Pec patří i Dlouhý Bor, Jelení Vrchy, Láz, Nové Chalupy a Ovesná. Když jsem si v duchu probíral části těchto osad, tu jsem za pomoci Stanislava Jagra napočítal nepředstavitelných 28 jmen. A každé toto místo, každá část osady má či měla své domy a obyvatele. Jen málokdo ví či si uvědomí, že například Pečetní vrch ve Dlouhém Boru měl 13 domů, že Raškův les v Lázu měl 5 domů, a tak bych mohl pokračovat u všech 28 částí osad dnešní obce Nová Pec. Před odsunem Němců měla Nová Pec 249 domů a 1.456 obyvatel. V obci nebyla ani radnice, ani obecní kancelář. Zasedání bylo prováděno v bytě starosty nebo v hospodě a obecním písařem býval učitel. A dětí zde bylo tolik, že před druhou světovou válkou zde byly tři německé a jedna česká mateřská školka a německá i česká obecní škola. Do měšťanky se jezdilo vlakem do Horní Plané.

Novou Pec založil 15. listopadu 1689 Johann Christian z Eggenbergu, kdy zde bylo 23 domů „a ještě stále stavěny býti mohou“. Pan Doskočil uvádí, že dle starých urbářů byla Nová Pec byla založena v roce 1650 až 1660, protože již v urbáři z roku 1653 jsou zde uváděni dva osedlí. Poprvé je jméno Nová Pec uvedeno ještě dříve, již v roce 1640, kdy z Chlumu bylo plaveno palivové dříví přes Novou Pec do Krumlova. Jméno obce pravděpodobně bylo odvozeno od nového kotle na vaření smoly. Když 12. srpna 1928 byl v Nové Peci slavnostně odhalen pomník padlým, bylo na něm 49 jmen občanů Nové Pece. Pomník vojákům německé armády, kteří padli ve druhé světové válce, již nikdo nepostavil. Bylo by na něm 78 jmen.

V roce 1932 byl v Nové Peci u nádraží postaven hotel Springer, který dostal číslo popisné 82. Jistě prosperoval dobře, neboť již v roce 1935 bylo přistavováno poschodí. Byla v něm restaurace, jídelna a 20 pokojů, z části vybavených koupelnou. V roce 1946 hotel „záhadně“ vyhořel, ale byl obnoven a přistavěn k němu taneční sál. Hotel pod názvy Bílý a Nová Pec žil a prosperoval až do doby privatizace. Nyní je bez oken a taneční sál bez střechy. Ruina. Vedle hotelu byla naštěstí postavena nová Rybářská bašta. Sedím zde v hostinské místnosti pod hlavami mohutných štik, které byly vytaženy z Vltavy v Nové Peci po napuštění přehrady Lipno. Tyhle štiky měly metr délky a přes 10 kg živé váhy. Ještě se k těm štikám vrátím, ale nyní mne čeká ještě dlouhá cesta ke Zvonkové.

Na konci dubna 1945 bylo možno v lesích potkat roztroušené německé vojenské jednotky i německé vojáky, kteří sběhli, ukrývali se a čekali na konec války. V cihelně nad želnavským nádražím se po několik týdnů pálily spisy. Americká armáda přišla do Nové Pece již 2. května 1945. Němečtí vojáci se nebránili a se zdviženýma rukama šli do zajetí. „Padlo jen několik málo výstřelů.“ Za americkými pěšáky následovaly auta a tanky. U Vltavy se však zakopala malá skupina německých vojáků na Bělském kopci a Američany zastavila. Přes dva dny odstřelovali Američané dělostřelectvem kopec a několik granátů dopadlo i u dělnických domků v Lázu. „Špatné počasí bylo požehnáním, neboť ohlášené útočné bombardéry Američanů nemohly být nasazeny.“ Češi převzali správu a policejní moc od Američanů a „někteří Němci z Nové Pece uprchli ze strachu do Rakouska a Bavorska.“ Že všichni Němci budou vystěhováni z Československa bylo zprvu považováno za fámu. Jejich odsun začal z Nové Pece v květnu 1946 a byl ukončen v listopadu 1946. Jak napsal německý kronikář z Nové Pece, „někteří využili čas před odsunem a cenné předměty odnesli ke známým nebo příbuzným přes hranice do Rakouska nebo Bavorska.“ Odsun byl prováděn z nádraží Želnava do Českého Krumlova, kde byly sestavovány transporty. Němci a jejich zavazadla byli naloženi do nákladních vagonů a transporty dopraveny do Furth im Walde v západní zóně okupovaného Německa. „Po odvšivení jely transporty dále do Bádenska, Württenberska a Bavorska.“

Stále se nemohu nabažit Schwarzenberského kanálu, který místy mizí ve vysoké trávě a v náletových keřích a stromech. Tam, kde je dnes vzrostlý listnatý les, stávala obec Huťský dvůr, německy Hüttenhof, který dle sčítání z roku 1930 měl pro mne nepředstavitelných 77 domů a 542 obyvatel. Mé vědomosti o Huťském dvoru jsou chabé. Vím jen, že první písemná zpráva je z roku 1792, do roku 1848 byl součástí panství Krumlov a farou patřil pod Zvonkovou. Po vzniku Československa zde byla zřízena expozitura české školy, kam docházelo 18 dětí. Jaroslav Cícha popisuje malou krasovou dutinu u Huťského Dvora na jihovýchodním svahu kopce Šešovec. Prý je 8 metrů dlouhá a až 4 metry vysoká. Já ji nenašel.

Po chvilce cesty ve stínu staletých klenů zahučí Medvědí potok a to znamená, že jsme na místech, kde stával Josefův Důl, založený v roce 1720 jako dřevařská osada. Můj přítel a velký znalec zaniklých šumavských skláren Jiří Fröhlich, mi připomenul, že zde od roku 1822 byla v provozu sklárna, která vyráběla barevné sklo. Tato sklárna měla za úkol především zužitkovat odpadové dřevo, které se nehodilo k plavbě Schwarzenberským kanálem. Před druhou světovou válkou zde bydlelo v 20 domech 295 německých obyvatel. Josefův Důl stihl stejný osud jako všechny vesnice kolem. Odtud již po pohodlné cestě kráčím ke kostelu svatého Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové.

Ještě však než jsem došel ke kostelu tak mne předjela kolona automobilových veteránů z doby mého mládí. Stejně jako tehdy měli i dnes sklopené střechy. Kdysi vedle fešáckých řidičů seděly dívky s dlouhými vlasy v minisukních. Spolu s auty zestárli i majitelé a tak řidiči mají prošedivělé vlasy a bříško, co se opírá o volant. Také spolujezdkyně, většinou v šátku a texaskách, již na své minisukně jen vzpomínají. Celá dlouhá kolona veteránů míří k hraničnímu přechodu Zadní Zvonková-Schöneben. Tudy také vede 48 km dlouhá Stezka Adalberta Stiftera do rakouského Kollerschlagu a německého Wegscheidu. Tím třetím vrcholem nemůže být nic jiného, než česká Horní Planá. Stezka byla zřízena v roce 1998 a má zajímavé značení. Siluetu portrétu Adalberta Stiftera

.

Autor: František Schusser ©
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!