Kolem jihočeského moře

Část 13. - Vlakem z Horní Plané do Ovesné

Čtenář | 21. 04. 2010 | Přečteno 2282x |

V Horní Plané jdu z náměstí směrem k převozu, který by mne přes lipenskou přehradu převezl do bývalého hraničního a zakázaného pásma ke Zvonkové. Nemohu zapomenout na osud a životní příběh jednoho občana Horní Plané. Stanislav Jagr se narodil 12. září 1926 v Líšni u Brna. Na nepovinnou němčinu jej rodiče přihlásili ve třetí třídě a pan učitel je ještě učil v kurentu. Povinnou němčinu v latince měl od září 1937 na gymnáziu. Prázdniny 1938 strávil „na handlu“ v německé rodině s dětmi, aby se mezi nimi zdokonalil v hovorové němčině. Studium na gymnáziu, které přerušila druhá světová válka, ukončil maturitou. Své studium na Vysoké škole lesnické po dvou letech přerušuje, odchází na vojnu a po vojně přichází k Vojenským statkům a lesům v Horní Plané, kde při obchodních jednáních využívá své perfektní němčiny. Po srpnu 1968 a následné normalizaci postupně dostává čtyři infarkty, je nucen odejít do plného invalidního důchodu a v letech 1985 až 1995 je nočním hlídačem v mlékárně v Horní Plané. Po listopadu 1989 potřebovala Horní Planá jeho tlumočnické služby a Stanislav Jagr nejen tlumočí, ale zejména překládá německé kroniky nejen Horní Plané, ale i řady okolních obcí. Zanechal nám dílo, které se stalo „historickým slabikářem“ Horní Plané a okolí.

Než do Zvonkové doputuji, tak mne čeká ještě krásná „zacházka“ a tak u železničního přejezdu zahýbám podél kolejí k nádraží. Po nočním dešti jsou kaluže, ale již stoupá opar z lesů. Jen vrchol Trojmezné je ještě ukryt v mracích. Nádraží v Horní Plané je jiné než nádraží, co znám. Pokladna s čekárnou jsou jako klícka na kanáry, ale nezvykle čisté a milé.

Samá květina a pod hodinami mě zaujalo borové vyřezávané prkénko, na kterém dvěma vruty byla přišroubována smaltovaná tabulka, která připomíná Ivana Nového. Mého kamaráda, výborného učitele, co celý život miloval děti, přírodu a zdejší kraj. Po srpnu 1968 byl však nucen vyměnit učitelské poslání za pomocného dělníka na nádraží v Horní Plané. Místo učení dětí čistil výhybky a mazal je olejem. Po práci se však toulal krajem a přírodou, a protože měl duši, co uměla zachytit onu krásu kolem, tak jeho knížky má ve své knihovničce mnohý z nás.

Se mnou na nádraží čekají muž a žena s košíky a na nohou mají gumovky. Na mou otázku jestli rostou (měl jsem na mysli houby), mi paní vysvětlila, že jezdí do lesa u Ovesné ne hledat houby, ale „jen je sbírat.“ Tolik prý je jich po několika dnech deště. Na lavičce vedle mne sedí dědeček s babičkou, které na klíně sedí tříletý Filípek. Nemůže se vynadívat na dvě nákladní lokomotivy, co jezdí sem a tam s plnými i prázdnými nákladními vagony. Vyměňují šest plných vagonů naložených mohutnými smrkovými kmeny za prázdné. To aby je mohly do příštího dne zase lesáci naplnit. Čím jiným, než mohutnými smrkovými kmeny.

V jízdním řádu je má cesta vlakem z Horní Plané napsána jen se třemi zastávkami. Pernek, Nová Pec a Ovesná a ta je pro mne dnes již konečná. Motorový vláček byl plný houbařů, turistů a trempů, ale ještě jsem si sedl. Náš vláček motoráček nejede po trati, která byla postavena v 19. století. Ta původní železniční trať musela ustoupit jezeru lipenské přehrady, stejně jako „srdce Vltavy“, které jsem v mládí tak miloval, když jsme na „indiánské“ kánoi, co měla zvednutou příď i záď tudy pluli a na pozdrav nám houkal motorový vláček, co oficiálně měl označení M 131, ale nikdo mu neřekl jinak, než Hurvínek. To ale je již dávno, srdce Vltavy zatopila voda a mládí odvál čas.

Vzpomínám nejen na jízdy kánoí, ale i na chvíle, kdy jsme se zde s Ivanem Novým toulali po levém břehu a křičeli Ahój na plachetnice, které mírný vítr hnal proti proudu po stříbrném zrcadle. Skláněli jsme se nad žlutými koberci blatouchů a pampelišek, červenými koberci kohoutků a kukaček, bílých sasanek a modrých zvonků a spolu s Ivanem jsem často sedával na nově vytvořených zálivech, kde byly štiky jako metrová polena. Ze snění a vzpomínek mne vyrušilo zastavení vláčku. Byli jsme v Perneku. Nikdo zde nevystupoval ani nenastupoval. Pomalu zanikající osada, co patří k Horní Plané, je od nádraží daleko.

Pernek se v roce 1440 psal stejně jako nyní. Německá kronika této obce uvádí, že k obci patřil i Bäreneck, tedy Medvědí kout. Ne náhodou má i Horní Planá ve svém znaku sedícího medvěda s pětilistou rožmberskou růží v předních tlapách. Ještě nás mimo jiné čeká i cesta k pomníčku posledního střeleného medvěda. Abych se ale vrátil k Perneku. K obci patřily dnes zaniklé a zatopené osady Bližší a Další Lhota, Hory, Maňava, Pihlov a Skelná Huť. V roce 1930 zde žilo ve 137 domech pro mne dnes neuvěřitelných 1.127 obyvatel. Škola zde byla od roku 1803 a ze samotného Perneku padlo ve druhé světové válce 33 německých vojáků. Byly zde čtyři hostince a ten nejstarší je zde uváděn již v roce 1684 v domě, kde se říkalo „Würt“ a prvním hostinským zde byl Christl Reischl.

V dubnu 1945 se německé vojsko dostalo pod tlakem Američanů až k Perneku, kde bylo čtyři tisíce „národních hostů,“ německých uprchlíků z východního Slezska, „takže každá volná místnost, ba i kolna byla jimi plná.“ Američané postupovali na Pernek od Želnavy i od osady Hory. Němci zoufale bránili svá postavení na výšinách a v lesích proti Američanům, kteří nemohli útočit s tanky, protože Němci zničily mosty přes Vltavu. U Bližší a Další Lhoty hrozilo Američanům obklíčení. Nakonec ale na pomoc přijely americké tanky od Zvonkové. U Vltavy byl sklad dřeva v Bližší Lhotě, ze kterého byl zhotoven provizorní most přes Vltavu. Po překročení amerických tanků na levý břeh Vltavy se Němci nakonec vzdali. Na loukách pod Pernekem směrem k Horám vybudovali Američané polní nemocnici, kam sváželi raněné.

Dvanáctého května zde Američanům vybuchl sklad munice. Žena, která v blízkosti výbuchu věšela prádlo, zmizela beze stopy, 9 amerických vojáků bylo na místě zabito a 21 amerických vojáků, kteří odpočívali v blízkém sadě bylo zraněno střepinami. Výbuch zavinil jeden americký voják, který při nakládání munice upustil odjištěný ruční granát do nakládané munice. Po ústupu německých vojsk z Perneku a uzavření příměří byl 14. května 1945 jmenován komisařem Místní správní komise v Perneku Jiří Tomšů. Pro různé podvody byl však již 25. září 1945 své funkce zbaven a vystřídal jej zedník a hokynář Petr Vaclík ze Suchého Vrbna u Českých Budějovic.

Vláček se rozjel a já ve vzpomínkách vystřídal Pernek vzpomínáním na výstavbu železnice do Želnavy. Ne, že bych si to mohl pamatovat, ale mám to vyčtené z archivů. Výstavbu železnice z Budějovic do Želnavy přislíbil český zemský sněm již v roce 1862, ale vídeňská vláda povolila stavbu železnice až 30. srpna 1884. Zde je třeba připomenout, že Želnava se dnes jmenuje Nová Pec. Vídeňská stavební firma Franz Schön a Wesseli stavěla úsek z Kájova do Želnavy od 25. srpna 1890. Na stavbě pracovalo 279 dělníků, dodávku železničních pražců zajistil stavební mistr Alois Schacherl, který také postavil staniční budovu v Horní Plané. První vlak přijel z Českých Budějovic do Horní Plané 3. července 1892 ve 14 hodin a „vlak byl očekáván velkým množstvím lidí.“ Prvním přednostou stanice v Horní Plané byl František Soukup z Prahy. V roce 1894 byla trať zestátněna a 12. června 1910 byl zahájen provoz na prodlouženém úseku železnice ze Želnavy do Volar.

Archivář schwarzenberského archivu v Českém Krumlově vyhledal, a já mám kopii, deseti stránkovou podrobnou zprávu o tom, jak první jízda do Želnavy probíhala. Nebudu vás unavovat tituly všech přítomných hostů co jeli v 10 vagonech prvé třídy a jen dám nahlédnout co měli hosté z prvého vlaku v neděli 23. července 1892 v Želnavě k obědu. Račí polévku, hovězí pečeni po anglicku se zeleninou, ivančický chřest, kuře s vlašským salátem, husičky a kachničky s brambory, srnčí s knedlíky a zavařeným ovocem, jahody, višně, cukrovinky, zmrzlinu, a černou kávu. Dále se pilo pivo krumlovské a protivínské, stolní vína vachavská, burgunská, šampaňská a koňak. „Obsluha byla slušná a rychlá, neboť obstarávaly ji spanilé slečny z okolí.“

Zpráva o vzniku Československa došla na nádraží v Želnavě telegrafem z plzeňského ředitelství dráhy 29. října 1918 v sedm hodin ráno a „zaměstnanci začali úřadovat v české řeči.“ Začátkem listopadu 1918 přijeli osobním autem zástupci ředitelství dráhy v Linci a prohlásili, že trať od Českého Krumlova až do Volar připadla Rakousku. Zaměstnanci nádraží v Želnavě však odmítli složit slib věrnosti Rakousku a tak železniční stanici obsadilo 20 ozbrojených členů rakouské domobrany „Heimwehr“ v jejichž čele stál želnavský hostinský a řezník Jan Osen a zabílili české označení na budově nádraží. Tento stav trval 14 dní, veškerá doprava po železnici byla zastavena. K obnově provozu na železnici v Želnavě došlo až 29. listopadu 1918 v 16 hodin, kdy do Želnavy dorazil vlakem z Českého Krumlova jeden prapor československé armády, který obsadil obce i Horní Planou. Smutnou kapitolu nádraží Želnava psalo 28. září 1939, kdy v 11,56 odtud odjížděl poslední „evakuační“ vlak s Čechy. Návrat českých železničářů do Želnavy byl 12. června 1945. Stanici převzal od Němce Georga Urlbauera český vrchní oficiál Matěj Kropík.

Z nádraží Nová Pec, které spíše znám jako nádraží Želnava, jedeme do Ovesné již po „staré trati“ z 19. století, protože Vltava je zde Vltavou a ne lipenským jezerem. Jedeme pustou, ale krásnou krajinou, kde Vltava vlevo od železniční tratě meandruje, skryta za lesíkem. Na zastávce Ovesná vystupuji já, skupina houbařů a deset trempů s krosnami naloženými vysoko nad hlavu. Dřevěná budka, co je nádražím, má rozměr dva krát tři metry, ale jízdní řád i stěny jsou čisté, neporušené. Tady nevystupují vandalové ani čundráci, co potřebují vedle nádraží hospodu. Odtud se jde do lesa sbírat houby nebo stoupat stále do oblak.

Ovesná leží na levém břehu Vltavy, zatímco železniční zastávka na pravém břehu. Sedmnáctého března 1796 uzavřelo 17 dřevorubců s knížetem Josefem ze Schwarzenbergu smlouvu o osídlení „na Ovesném kopci.“ Sedmnáct domků bylo postaveno mezi lety 1796 až 1798. Obyvateli byli dřevorubci a přepravci dřeva, kteří si přivydělávali zemědělstvím a chovem dobytka. Jeden čas zde byla i škola a obchod. V roce 1906 zde žilo v 17 domech 154 obyvatel a před odsunem Němců v roce 1946 zde žilo ve 20 domech 180 obyvatel. Zemědělská půda u jednotlivých domů jen ve dvou případech překročila rozlohu 10 hektarů.

S Ovesnou je pro mne spojen Roman Kozák. Železničář co se rád toulá krajem a přírodou. Pro mne ten, co převzal štafetu po Ivanu Novém. Napsal několik knížek, z nichž nejznámější jsou Pohádky ze Šumavských lokálek, ale já si nejvíce cením jeho knihy Příběhy schované v žule. Asi proto, že znovu objevuje krásu a kouzlo starých kapliček. Je také duší spolku, který si říká Stifterův pošumavský železničářský spolek, který založil v roce 1992. Vzpomínám na Šumavské léto s parou a Silvestrovské jízdy vlakem. Zatím sbohem mašinko, vyndavám severské hole a vydávám se na cestu, která vede stále nahoru, až do království šumavských mraků.



Autor: František Schusser ©
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!