Kolem jihočeského moře

Část 14. - Jelení Vrchy

Čtenář | 21. 05. 2010 | Přečteno 2607x |

Pár metrů od mini nádražíčka Ovesná mi žlutá turistická značka říká, že do skalního města „V Ořeší“ je to sice jen tři a půl kilometru, ale já již dávno vím, že se musím připravit na výstup. Z batohu vyndavám severské hole a šlapu a šlapu. Do skal, které vymodelovalo za miliony let ze žuly balvany pohádkových tvarů, které dostaly přiléhavá jména. Perníková skála, Soutěska lapků, Spočinek, Kaple a Perník. Než jsem sem došel, pořádně jsem se zapotil. Při svačině se dívám do mapy i na mé hodinky, které ukazují i nadmořskou výšku. Oba údaje jsou stejné. Tisíc 49 metrů. Mám rád stezky, které mají jméno. Tahle, již od Ovesné, se jmenuje Medvědí stezka. Vznikla již v roce 1964 z nadšení a práce ochránců přírody z Prachatic. U vzniku Medvědí stezky byl obdiv k přírodě kraje Adalberta Stiftera, k dědictví technických památek po předcích a k trvalé připomínce místa, kde zhasl poslední medvěd na Šumavě.

V lesním masivu knížecích schwarzenberských lesů pod Plechým a Třístoličníkem, se každoročně „objevoval medvěd, který hledal druha svého rodu.“ Objevil se zde také v pozdním létě roku 1855 v ovesném poli u lesa, kde často v noci páchal velké škody. Jednou, když jej myslivci pronásledovali, narazila na něho náhodou manželka hajného ve stožeckém revíru právě u onoho ovesného pole mezi lesem a domem. Medvěd se vztyčil a s bručením se odvalil do blízkého lesa. Když se vrátil manžel z lovu, vyprávěla mu žena o setkání s medvědem. Bylo však již příliš pozdě, a proto další hledání sice přivedlo myslivce na čerstvé stopy, ale samotného medvěda nenašli.

Osud medvěda se ale naplnil, když po několikadenním pronásledování při naháňce v želnavském revíru v Jakusově lese se 14. listopadu 1856 podařilo lesnímu hajnému z hájovny Rýdlovna Johannovi Jungwirthovi, kterému se říkalo „Hütten Hansl,“ medvěda zastřelit. Složený medvěd byl 16. listopadu 1856 převezen přes Krumlov na Hlubokou, kde byl s velkou slávou po dva dny vystavován a šťastný střelec byl knížetem vyznamenán. Medvěd byl vypreparován Václavem Špatným a umístěn do loveckého muzea Ohrada u Hluboké. Na místě, kde byl „poslední šumavský medvěd“ složen byl zasazen kámen s nápisem „Barenstein 18 14/11 56“ Německá kronika rychty Želnava uvádí, že koncem února 1864 se znovu objevil v revírech Stožec a Zátoň. Jeho stopy sledoval na sněhu lesmistr Josef John, ale na tajícím sněhu jeho stopy ztratil. Medvěd měl být krátce na to, jak je zapsáno v pamětní knize revíru Zátoň, zastřelen pytlákem a byl prodán ve Volarech. Na svém putování se ještě s jedním medvědem setkám.

Ve zprávě z 8. června 1728 se píše, že „mezi velkými kopci a lesy nedaleko Plešného jezera se nachází místo, kde by mohlo být postaveno 15 až 20 domků.“ Mělo zde být vyklučeno tolik místa, kolik by bylo potřeba k postavení uváděného počtu domků. Ve zprávě se dále uvádí, že místo je od kamenných křesel (Třístoličníku), kde se společně setkávají Pasovské a Hornorakouské hranice s Čechami, 4 hodiny vzdáleno od Plešného jezera, 2 hodiny mezi tím jsou „samé velké lesy, které nejsou využívány. Tito noví domkáři by měli do kostela v Želnavě dvě a půl hodiny pěší chůze.“ Ve zprávě se také uvádí, že zde žijí nejsilnější jeleni.

Šestého srpna 1728 vydává kníže Adam František ze Schwarzenbergu povolení na zdejší osídlení, ale lesní úřad se obával ohrožení knížecích lovů nejsilnějších jelenů. Také v roce 1755 zaujal lesní úřad zamítavé stanovisko k opětovné žádosti podruhů z Bělé a Nové Pece o osídlení. Osidlování Jeleních vrchů započalo až když Josef Rosenauer dovedl stavbu svého plavebního kanálu až sem do nejzazšího kouta jelenovršského údolí, a když si zde plavba dřeva po umělém kanále vyžádala usídlení dřevorubců. Dřevorubci se zde objevují v roce 1793 v 6 dřevěných domcích postavených okolo „inženýrské boudy,“ která byla postavena na Jeleních Vrchách během stavby kanálu. Před zimou byly tyto provizorní dřevěné domky upraveny na stálé bydlení a 16. května 1796 byly s majiteli domků podepsány osidlovací smlouvy. V těchto smlouvách Bartl Binder, Michl Schörhaufer starší a mladší a Anton Schinko dostali přidělený pozemek, dřevo a peníze na stavbu domků, které vyrostly podél kanálu. V roce 1799 k nim přibylo dalších 15 nových osídlenců, kteří dostali přiděleno stavební místo v Jokusově lese podél Jeleního potoka. Před odsunem Němců zde žilo v 38 domech 260 obyvatel.

Z dřívější dřevorubecké osady se postupně stalo oblíbené místo pro „letní byt“ měšťanů. K tomu přispěla blízkost tunelu plavebního kanálu. Byla to pozoruhodnost, která přitahovala mnoho hostí. Většinu domů na Jeleních Vrchách postavil Lorenz Saumer, kterého dodnes připomínají kamenná Boží muka v údolí Jeleního potoka, které zhotovil. S oblibou trávil své prázdniny v Jeleních Vrchách básník Johannes Urzidil. O velikosti domků vypovídají i pojmenování domů. Ty která končí koncovkou „-stibl“ znamenají světničku nebo výměnek. A takových jmen jsem zde našel deset. Mimo toho i hostinec, školu a myslivnu.

Německý kronikář Želnavy napsal: „Hluboké pralesy v masivu Plechého a Třístoličníku byly po dlouhá staletí nedotčeny lidskou rukou a jejich bohatství zde rostlo bez užitku. Jen menší množství dřeva poblíž existujících cest bylo těženo a využíváno k získávání potaše, jež byla potřebná k výrobě skla ve sklářské huti této části Šumavy.“ Plavba dřeva po Vltavě od Želnavy do Krumlova prakticky začala na počátku 18. století. Pokusy o plavbu vorů však vždy končily u Čertových proudů mezi Lipnem a Vyšším Brodem, ale o tom „až tam dojdu.“

V roce 1725 byl vyslán krumlovský důchodní písař Maier se dvěma zkušenými voraři, co plavili vory na Otavě, aby prozkoumali Vltavu mezi Želnavou a Lipnem. Čtrnáctého srpna 1730 bylo splaveno 19 pramenů dřeva z Chlumu k mostu v Hůrce, kde byly vory rozebrány, vytaženy a rozvezeny do okolních dvorů a do pivovaru v Černé. Plavba vorů se opakovala i v příštím roce a v roce 1766 přistály první vory od Želnavy na začátku Čertovy stěny u dnešní hráze přehrady Lipno. V roce 1769 se u Želnavy trvale usídlil zkušený plavec vorů, který přišel od Otavy.

Dvacátého prvého listopadu 1771 byl Josef Rosenauer, narozený 26. února 1735 ve Chvalšinách, jmenován knížecím schwarzenberským inženýrem. Byl mu vyměřen roční plat 250 zlatých v hotovosti a v naturáliích dostával ročně 4 sudy piva (více než tisíc litrů), 2 korce pšenice (korec = 93 litrů), 12 korců žita, 3 korce ječmene, půl druhého korce hrachu, 80 žejdlíků (žejdlík = 0,35 litru) převařeného másla, 60 žejdlíků soli, 120 liber (libra = 0,56 kg) sýra a 25 sáhů (sáh = 6,8 m3) palivového dřeva. Josef Rosenauer se za tento „královský plat“ Schwarzenberkům královsky odměnil. Zaměřováním lesů a vypracováním lesních plánů, které pro svou přehlednost a přesnost nebyly dlouho překonány. Především však vybudováním plavebního kanálu, který umožnil plavbu dříví od Jeleních Vrchů až do Vídně, která trpěla nedostatkem stavebního a palivového dřeva.

Myšlenka napadla Josefa Rosenauera v roce 1774 a již v roce 1776 předložil svůj projekt knížeti Janovi ze Schwarzenbergu. To, co Rosenauer tak sebejistě navrhl, se ostatním zdálo jako utopie. Zejména jeho požadavek na náklady ve výši 155.800 zlatých s tím, že roční výtěžek po zúročení vynaložených nákladů měl být kolem 50 tisíc zlatých. Dnes by si každý ekonom řekl, Kdo by nebral návratnost do čtyř let, ale plán nebyl přijat. A tak Rosenauerovi nezbylo nic jiného, když ve svůj projekt skálopevně věřit, než se zavázal, že postaví první úsek plavebního kanálu s vypůjčenými penězi a na vlastní nebezpečí. Tato nabídka knížete přesvědčila, musel však získat plavební právo na Velkou Mihelu (Große Mühl - pozn. redakce), které vlastnil pasovský klášter. Po dlouhých tahanicích dostal 18. června 1790 kníže Jan ze Schwarzenbergu dvorním dekretem výlučné plavební privilegium na celý plavební kanál na 30 let.

Ještě před udělením privilegia, 4. května 1789, bylo započato se stavbou plavebního kanálu. Na stavbě bylo postupně zaměstnáno až 1.200 dělníků a ani balvanitý neschůdný terén nemohly Rosenauera zbrzdit a zastrašit. V roce 1791 pokročil plavební kanál k Jezernímu potoku a o dva roky později až k Jelenímu potoku. Jezerní potok byl přizpůsoben pro plavbu a Plešné jezero bylo využito jako nádrž k dodávání dostatku vody k plavení. Již 12. dubna 1791 mohlo být pod Růžovým vrchem vhozeno první dřevo k plavení. Prakticky si Rosenauer ověřil správnost svého plánu. Dřevo se plavilo po kanále, pak po potoce a nakonec po řece. Dřevo úspěšně doplulo do ústí řeky Mihely u Neuhausu, kde bylo vytaženo na břeh, naloženo na lodě a po 8 dnech dorazilo prvních 84 sáhů šumavského dřeva z Jeleních vrchů po Dunaji do Vídně.

Josef Rosenauer byl jmenován ředitelem plavby a od 1. ledna 1793 byl jeho roční plat 550 zlatých a k tomu v naturáliích 13 sudů piva, 4 korce pšenice, 20 korců žita. 4 korce ječmene, 2 korce hrachu, 6 korců ovsa pro jezdeckého koně, 210 žejdlíků převařeného másla, 100 žejdlíků soli, 1 centýř (centýř = 56 kg) štik, 2 centýře kaprů a 40 sáhů palivového dříví. Josef Rosenauer zemřel 10. března 1804 v Krumlově ve věku 69 let. Byl 2x ženatý, jeho první manželka mu zemřela ve věku 28 let a při své smrti zanechala po sobě 7 nezaopatřených dětí.

V období pěti let, od roku 1791 až 1795 bylo každoročně splavováno 12 tisíc sáhů palivového dřeva od Jeleních Vrchů k Dunaji. Za tuto velmi krátkou dobu byl uhrazen nejen stavební kapitál včetně úroků, ale byl dosažen čistý zisk 20 tisíc zlatých. Sedmnáct let po smrti Josefa Rosenauera bylo pokračováno ve stavbě plavebního kanálu od Jeleních Vrchů štolou. Stavba této druhé trasy plavebního kanálu byla započata v červnu 1821. Tunel je dlouhý 419 metrů, široký 2,7 metru a vysoký 2,5 metru.

Tunel na schwarzenberském plavebním kanálu je tam, kde se stýká žlutá turistická značka s modrou a odtud je to je již je „kousek“ k Rosenauerově kapli. O jejím vzniku jsou dvě „pravdivé,“ ale odlišné zprávy. Tu první uvádí pravnuk Josefa Rosenauera, profesor Vladimír Sazyma, dle vyprávění své matky. Na místě, kde dnes stojí Rosenauerova kaplička, byl pověšen na stromě svatý obrázek, u kterého se lesní dělníci i Josef Rosenauer pravidelně modlili. Jednoho dne, kdy byl Rosenauer pohroužen do modlitby, byl napaden pytlákem, který jej zranil nožem na šíji. Pytlák si jej spletl s nenáviděným hajným a Rosenauer mu odpustil. Na místě zranění Rosenauera byla postavena primitivní dřevěná kaplička a do kapličky byl Rosenauerem věnován obraz. Mezi lidmi se však uchovala pověst, kterou zaznamenal německý kronikář rychty Želnava. Když Josef Rosenauer postavil kanál až k Jelením Vrchům, zpozoroval údajně ke svému zklamání, že voda pro malý spád neteče požadovaným směrem. Ve svém zoufalství padl před obrazem Panny Marie na kolena a prosil ji o pomoc. Unavený usnul, a když se vzbudil, ležela jeho hůl údajně ve směru, kterým měl vést trasu kanálu. Rosenauer porozuměl vnuknutí Panny Marie a trasu upravil a z vděčnosti postavil onu kapličku. Já jen podotýkám, že Rosenauerova kaplička má vročení 1818, Josef Rosenauer zemřel v roce 1804 a kanál byl dokončen v roce 1821.

V roce 1928 si vzpomněla schwarzenberská lesní správa na Josefa Rosenauera a nechala u začátku plavebního kanálu na Světlé Vodě pod Třístoličníkem postavit velký bludný kámen s nápisem „Na památku duchaplného tvůrce Schwarzenberského kanálu Josefa Rosenauera knížecího schwarzenberského inženýra a plavby. Schwarzenberský kanál postaven 1789 – 1821.“ Pomník zhotovil kameník Engelbert Krieg. Při slavnostním odhalení pomníku 8. října 1928 byli přítomni princ Adolf Schwarzenberg a mnoho čestných hostí. Jen kameníka Kriega zapomněli pozvat. A pak, že se historie neopakuje.

Na obelisku nad Plešným jezerem, je na průčelní straně vytesán nápis „A. Stifterovi, básníkovi Hvozdu“ a po stranách: „Na tomto trávníku, u této vody, tepe srdce lesa“ a „Ležíc ve vysoké trávě, dívám se toužebně po skalní stěně.“ Původně chtěl Jordan Kajetan Markus z Frymburku Stifterovu mrtvolu exhumovat z lineckého hřbitova a nechat ji pohřbít na břehu Plešného jezera. „Celý hvozd měl být jeho náhrobkem, lesní květiny jeho úmrlčím věncem a Jezerní stěna jeho pomníkem.“ Tento čin ale nebyl realizován.

Dvanáctého března 1876 oznámily Linecké noviny, že Výbor Stifterova pomníku na Jezerní stěně postaví patnáct metrů vysoký obelisk. Prací na pomníku pověřil Markus na jaře roku 1876 kameníka Josefa Paleczka, který si najal čtyři pomocníky. Za základ obelisku posloužil jeden balvan na Jezerní stěně. Pracovali denně od východu do západu slunce, ale „mnohdy sestupovali dolů na holbu bavorského piva.“ U stavby obelisku si postavili jednoduchou boudu, ve které bydleli. Sami si vařili a domů chodili v sobotu a po nedělní mši si nahoru vynesli jídlo na příští týden. Zima sice přerušila jejich práci, ale na jaře 1877 pokračovali v práci. V srpnu 1877 bloky vyspárovali, vytesali nápis a upravili vyhlídkovou plošinu. „Josef Paleczek se vrátil domů s dlouhým plnovousem, obdržel domluvených tisíc pět set zlatých, z čehož zaplatil každému spolupracovníkovi za odpracovaný den mzdu jeden zlatý. To byl v době, kdy veka černého chleba stála deset krejcarů, velice dobrý výdělek.

Slavnostní odhalení obelisku se konalo 26. srpna 1877. „Na břehu Plešného jezera se hlučně bavili účastníci ve chvojím krytých výčepech, které nabízely občerstvení a posilnění v jakémkoliv množství. Na vyhlídkové plošině u pomníku přednesl Jordan Kajetan Markus slavnostní projev.“ Na slavnosti teklo pivo proudem a také pět dělníků, kteří obelisk postavili dostalo velký sud piva a „tito zůstali v lese na Plešném jezeře ještě týden a oslavili svým způsobem vydařené dílo.“ Slavnost však neprobíhala tak docela idylicky. Horní Planá odmítla převzít obelisk do vlastnictví. Jordan Kajetan Markus napsal a nechal vytisknout Stifterův životopis, který jeho bratr, zaměstnanec obce Frymburk, během slavnosti prodával. Na prodej brožurky však neměl úřední povolení, a tak musel za to jít na několik dní do vězení.

Sedmého listopadu 1940 se zřítilo německé vojenské letadlo JU 52 asi 150 metrů za obeliskem Adalberta Stiftera. Na palubě letadla, které startovalo z letiště Německý Brod (dnes Havlíčkův Brod) bylo 7 leteckých žáků, kteří uhořeli. Jejich pozůstatky byly nejprve dopraveny do márnice v Želnavě a pak byly převezeny do Krumlova, kde byly 13. listopadu 1940 za velkých vojenských post pohřbeny. K havárii došlo za velké mlhy, podle všeho nárazem o skálu. Německý kronikář uvádí, že pod Plešným jezerem se zřítilo jednomotorové letadlo, ale žádné další podrobnosti neuvádí, jen tato havárie je uváděna jako druhé spadlé letadlo v prostoru Plešného jezera.



Autor: František Schusser ©
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!