Kolem jihočeského moře

Část 9. - Frymburská galerie a cesta z Frymburka na...

Monti | 21. 12. 2009 | Přečteno 1529x |

Pan František Bártík se narodil v roce 1922 a na Hluboké se vyučil malířem pokojů. Dnes je to téměř neznámé řemeslo. Již datum narození napovídá, že za války byl „totálně nasazen.“ Abych byl přesný, tak do Berlína, odkud v březnu 1945 utekl. Po skončení války, kdy již byl ženatý, neměl na Hluboké naději, že zde dostanou byt. Přečetl si, že Papírny Loučovice shánějí každého Čecha, který se nebojí práce a slibují byt. A tak v červnu 1946 se rozjel do Loučovic a tam ho přijali jako natěrače a on se nastěhoval se svou ženou do Frymburka čp. 13, kde získali „slušný byt“, kde byl společný záchod pro tři rodiny. Německý majitel domu měl 12 krav, pár volů a plemenného býka, které krmil a dojil do posledního dne. Když byl odsunut, tak se o dobytek musela starat 14 dní jejich rodina a teprve potom dobytek odvedla zajišťovací komise. Papírna Loučovice v té době vozila do práce a z práce z Frymburka plné nákladní auto svých zaměstnanců. Na korbu se hodily lavice a už se jelo. Na podzim 1946 se stal František Bártík velitelem dobrovolných hasičů ve Frymburku a byl jím „na den půl století.“ To není překlep, to je pravda, před kterou smekám. Povídali jsme si o hasičských bálech, kdy sál U Košutů nestačil a zvlášť museli tancovat svobodní a zvlášť ženatí. Hasiči a Sokol, to byly ve Frymburku dva největší spolky a tak jejich bály byly vždy událostí. Jeho vzpomínky na převzaté hasičské stříkačky od Němců z Blatné a ze Slupečné byly vzpomínky na jeho „děti.“ Byly to stříkačky tažené koňmi a tak když je pastvinářské družstvo jednu zapřáhlo za traktor, tak se rozpadla. Tu druhou si nechali předělat na soutěžní stříkačku - „místo osmičky to byla šestka“ a to porota vždy ocenila. Bez hasičů nemůže být dodnes. I když to hasičské starostování nechal po půl století těm mladším.

Vladimír Klement byl ročník narození 1929 a byl to pro každého ve Frymburku „Kantor Knihovník.“ Tím jsem vlastně prozradil jeho životní poslání. Bohužel již není mezi námi, a tak jsme si o něm povídal s jeho manželkou Hedvikou. S Vladimírem jsem se dobře znal z mého působení ve Frymburku, ale ať jsem se kdykoliv bavil s někým z Frymburka, tu dříve nebo později se jeho jméno objevilo. Hedvika se seznámila s Vladimírem v Bělé u Malont. Tam Hedvika bydlela a pro Vladimíra to bylo prvé učitelské zastavení. Odtud se již v roce 1954 stěhovali do Frymburka jako manželé. Vladimír zde učil nejen děti, ale mnohdy i jejich rodiče dosídlence, kteří potřebovali naučit se podepsat či si něco přečíst. Jeho rukama prošly zbytky německého vlastivědného muzea. Pečlivě balil každý exponát a v dřevěných bednách putovalo frymburské muzeum přes muzea Kaplice a Rožmberk do muzea v Českém Krumlově. Byl mladý, šikovný a pečlivý, a tak brzy po příchodu do Frymburka „vyfasoval“ funkci obecního knihovníka. Začínal z ničeho, před rokem 1945 zde byla jen německá knihovna, ale postupné nákupy a dary českých knih rostly a rostly. Oficiálně sice půjčoval dvě odpoledne v týdnu, ale v knihovně byl, jak říká jeho manželka Hedvika, pořád. Věděl, co každému doporučit ke čtení, každého svého čtenáře znal od doby, kdy jej učil znát prvá písmenka. Když odcházel jako kantor do důchodu, tak se mohl „své“ obecní knihovně věnovat naplno. Jen málokdo ví, že jako knihovník ve Frymburku dostal mezinárodní ocenění. V den svých 70. narozenin mu udělil Zemský sněm Horních Rakous stříbrný kříž jako ocenění jeho zásluh při obnovování a navazování přeshraničních kontaktů v oblasti školství a knihovnictví. Já jeho český překlad německé kroniky Vyššího Brodu beru do ruky hodně často a vzpomínám na náš poslední rozhovor ve frymburské knihovně, několik dní před jeho odchodem do nebeské školy a knihovny. Tehdy mi říkal, že mu z pozůstalosti věnovali několik knih od babičky, kterou učil číst a psát a při tom poznamenal: „Musím ten dar zaznamenat, abych knihovnu předal v pořádku.“

Otto Řezáč se narodil v roce 1935 a po skončení druhé světové války se spolu s rodiči stěhovali do Rožmberka, kde při velké vodě jezdil na lodičce po náměstí a do školy ve Vyšším Brodě jezdil na kole. Odtud šel do lesnické školy ve Vimperku a prvého září 1954 nastoupil jako lesní adjukt ve Frymburku. Rok byl na polesí Svatý Tomáš, kde bydlel v zařízeném loveckém zámečku, ale svítili si petrolejkou. V roce 1955 nastoupil jako hajný na polesí Frymburk. Oženil se a dostal hájenku „U lesa,“ při cestě k Náhlovu. Oženil se a také zde žili ještě sedm let bez elektřiny. Tady se jim narodil syn, který sice dostal jméno po otci, ale místo Otto se píše jen Oto. Ten syn, dnešní starosta Frymburka, zde žil prvé tři roky svého života také bez elektřiny. Frymburské polesí v té době mělo jeden velký úkol. Odlesnit a připravit k zatopení pravý břeh Vltavy mezi dnešní hrází Lipno a Frymburkem. Dohromady zde bylo zaměstnáno kolem stovky lidí. Muži káceli stromy a tahali koňmi tam, kam již voda nedosáhne a jejich manželky pálili klestí. Ohně hořely ve dne v noci a Otto večer doma při petrolejce vyplňoval „papíry.“ Když skončilo kácení a přehrada se naplnila, tak jej čekal druhý, stejně těžký úkol. Sázení nových stromů. Na jeho polesí a pod jeho vedením se postupně vysázelo čtyři sta hektarů nového lesa. Představte si plochu 400 náměstí v Českých Budějovicích. Jak sám říká, koníček se mu stal zaměstnáním. Ve „svém polesí“ zná každý strom a spolu jsme se shodli, že Lipno hodně změnilo krajinu. K lepšímu. A nejen krajinu, ale i Frymburk, kde je jeho syn starostou.

Na své toulce samotáře z Frymburka na Milnou po levém břehu přehrady Lipno postupně míjím stará osídlení, kde po napuštění přehrady většina z domů zmizela pod hladinou nebo byla srovnána se zemí buldozery. Na jejich místě postupně vyrostly stovky rekreačních chat či rekreačních zařízení odborů, které po roce 1990 se přeměnily v soukromé penziony a hotely. Z Frymburka přicházím k tábořišti Vřesná, které je v zátoce na místě zaniklé bývalé osady, která zde vznikla při potoku, který Němci jmenovali Platlenbach a my jsme mu dali pro svou barvu po rašelině jméno Černý potok. Přicházím do Posudova, kde na konci 16. století bylo 11 statků srovnaných svými štíty do kruhové návsi, kde byla zděná kaple se šindelovou střechou, cibulovitou zvoničkou a rybníček. Je zajímavé, že na konci 16. století je zde uváděn pouze český název. Při robotě musel každý statkář za rok udělat 24 sáhů dřeva, což bylo více než 70 prostorových metrů. Dále museli sázet, okopávat a sklízet zelí pro farní dvůr, pomáhat při žních a svážení sena. Bývalá silnice, dnešní cyklostezka, mne dovedla do Hrdoňova. Původně to býval Hrdonův dvůr, tedy dům hrdého člověka a německé jméno Heindrichsod odhaluje i křestní jméno jeho majitele. Tedy Jindřichovu samotu. Kdy byl Hrdoňov osídlen nevím, ale v roce 1379 zde bylo již deset statků. Z pravidelného náměstí uličního typu se rozbíhaly cesty ke třem osadám rychty. Uprostřed náměstí na svahu byla kaple s věžičkou a po obou stranách patrové kamenné šumavské trojboké statky, pouze tři statky byly čtvercové, tedy “mladšího vysazení.“ Nejstarší rod, uváděný již v roce 1379, byl rod Kullerů, který je později jmenován jako rod Kollerů. V roce 1930 postihl prakticky celou obec velký požár, který zničil všechny střechy, ale do zimy byly všechny domy opět „pod střechou.“

U lipenské přehrady mám místo, kterému se dnes říká Modrá laguna. Dříve zde stávala osada Hruštice, o které vím, že je písemně připomínána mnohem dříve než hrad Rožmberk a klášter Vyšší Brod. Osadu při zemské stezce založili premonstráti z Milevska, stejně jako rakouský klášter Drkolná, který známe pod názvem Schlägl. Když se budovala lipenská přehrada, tak Hruštice zanikly a Pavel Koblasa ve svém místopisném slovníku Šumava uvádí Hruštice jako zaniklé. Hruštice nezanikly, ale naopak, vyrostly do krásy. Místo jedenácti starých statků vyrostlo několik desítek rekreačních chat a velký Camp hotel, kde trávilo v době mé návštěvy prázdniny na táboře několik desítek německých školáků. Chodím sem často a vždy se nemohu vynadívat na šířku vodní hladiny s kulisou vrcholů šumavských tisícovek.

U Kovářova i německý název říká, že zde již v roce 1379 byl kovář a dále 8 zemědělců, kteří z plodin pěstovali zejména len. Zbývající drobné chaloupky byly postaveny až v druhé polovině 18. století a byla to obydlí lesních dělníků co v létě plavili i vory. Před první světovou válkou měl Kovářov 15 domů a 111 německých obyvatel. Nepravidelnou náves tvořilo sedm kamenných šumavských statků čtvercového typu s kapličkou uprostřed. Dole u vody mne čeká Čenda Cais, co lodním zvoncem startuje závod kajutových plachetnic. Asi po hodině, čas jsem nevnímal, prvé lodě mizí za stříbrnými vlnami. Nepotápí se, ale tady je v praxi vidět zaoblení Země a já se cítím jako na opravdovém břehu moře. Vzpomínám, jak jsme s Čendou pluli na jeho kajutové plachetnici dvacet čtyři hodin po lipenské přehradě a já si v duchu hrál na námořníka.

K Milné, kde má toulka samotáře končí, mám několik vzácných vzpomínek. Odtud jsem před listopadem 1989 chodil do „Bláznova údolí,“ kde vysokoškolský profesor, co byl po srpnu 1968 vyhozen z Karlovy univerzity, si v praxi ověřil kolonizaci Ameriky v 19. století. Pracoval zde jako lesní dělník, ale vlastně „pracoval“ až po práci. Za pomoci studentů, kteří sem za ním jezdili na „semináře“ vybudoval ranč tak, že například trámy řezal sám kaprovkou tak, že strom vypodložil a tahal pilu kaprovku nahoru. Dolů mu pilu tahal velký kámen přivázaný u spodního držadla. Denně tak uřízl jednu stopu. Vybudoval nejen ranč, ale i mlýn a rybník, kterému jsme říkali plovárna. Uvnitř u krbu měl čtyři tisíce odborných knih z kolonizace Severní Ameriky a v kolně zásobu dřeva na tři šumavské zimy.

Poprvé je Milná připomínána v roce 1373 jako „silva et Milna,“ tedy les u Milné. Toto místní jméno mělo asi původní podobu Mil(e)oede, tedy „Milova pustka“ a až do roku 1945 patřila pod rychtu a později pod obec Svatoňova Lhota. Před první světovou měla Milná 11 domů a 71 německých obyvatel. Uprostřed kruhové roztroušené návsi byl rybníček a zděná kaplička. Po odsunu Němců po druhé světové válce zde vznikla farma státního statku a spolu s výstavbou bytů se stala záchytným bodem v široké pustině. Rybníček zarostl žabincem a z kapličky vybudovali požární zbrojnici. Milná však měla po listopadu 1989 mimořádné štěstí v tom, že farma se přeměnila na prosperující rodinnou farmu, domy si koupili zaměstnanci této farmy, požární zbrojnice ustoupila původní kapličce a v rybníčku se pěstují ryby. Navíc zde našla své místo i rodinná sklárna. Milná žije skoro jako nedaleké rakouské osady a má dokonce i své plány rozvoje.



Autor: © František Schusser
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek


K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!