Články

Tradice na velkém okruhu

Monti | 31. 12. 2009 | Přečteno 1663x |

Úvodní text
01. 09. 2007, 30. 08. 2008 a 29. 08. 2009. Tři datumy, tři soboty, jeden okruh. V prvně zmiňované datum se začal psát příběh, který se v roce 2009 udál již potřetí. Ano, již potřetí jsme se vydali na výlet, který znají čtenáři našich stránek pod názvem „Z Pece doPece“. A pokud se nic prazvláštního nestane, budeme stát příštím rokem někdy na konci letních prázdnin znovu na vlakové zastávce v Nové Peci a znovu budeme vyrážet směr Nové Údolí, abychom ušli téměř 30 kilometrů a zažili mnoho nevšedních zážitků. Pojďme společně nahlédnout, jak takové naše putování na velkém okruhu vypadá a co všechno se na něm dá zažít...

Jak to všechno začalo?
Bylo to někdy na jaře roku 2007 ( přesně 14. 04. :o), kdy jsem byl s mou maminkou a Vanesskou podrobněji prozkoumávat Stožecko. Tenkrát jsem se vydal poprvé k Rosenauerovu pomníku a ušel tak nevědomky první část trasy, kterou zdoláváme vždy, když vyrazíme na náš velký výlet. A již tehdy, prohlížejíc si turistické značení v oněch místech, jsem začal přemýšlet, že bych si mohl ještě v průběhu téhož roku vyrazit dále za pomník až ke Třístoličníku a možná rovnou i k Plešnému jezeru.

Jaro přešlo plynule v léto a mne myšlenky na velkou výpravu neopouštěly, ba naopak byly stále intenzivnější. Již dávno jsem byl rozhodnut, že Plešným jezerem to rozhodně nemůže končit. Popravdě jsem několik večerů ležel v mapách a přemýšlel, jakou trasou od jezera můj velký pochod zacyklit, abych se ocitl zpět v Nové Peci bez toho, abych se byť jen o kilometr vracel. Po několikadenním rozmýšlení jsem zvolil trasu po Jezerní stezce směrem k Říjišti a odtud kolem kanálu zpět přes Láz až k Novým Chalupám (název pro část Nové Pece u břehu Lipna).

Jasné bylo také to, že na tak náročnou výpravu nemohu vzít zbytek mé rodiny. Trasa je náročná pro Mufa i Vanessku a tak jsem byl rozhodnut, že okruh zdolám sám. Ale osud to napsal jinak - rodina se to léto rozrostla o mou přítelkyni Danielu a tím pádem byl rozšířen i seznam putujících na Velkém výletě. Zbývalo jen nalézt vhodný termím. Nakonec jsme se rozhodli pro poslední prázdninový víkend, který se tehdy lámal až do září.

Přišel však ještě okamžik, kdy jsem chtěl celý plán zahodit do koše. Tehdy jsem totiž nevěděl, jak snáší turistické porce Daniela, takže nejprve musel přijít test turistického pozitiva. Nebylo to tehdy nic drastického - vyrazíme si na cestu historickou mašinkou v rámci každoročních letních akcí s názvem Šumavské léto s párou, usmyslel jsem si. A tak se také stalo.

Test dopadl katastrofálně! Ne snad, že by Danuška nebyla schopná překonávat krátké pěší úseky, které jsme toho dne zdolávali, to opravdu ne. Celá hrůza spočívala v tom, že se na nás začala při prvním společném putování lepit smůla. Tak například v Horní Plané, kde měl historický vlak delší zastávku, jsme se rozhodli, že si vyrazíme převozem na Bližší Lhotu, tam pobydeme krátkou chvíli a pěkně na čas se vrátíme k vlakové zastávce. Na Bližší Lhotě jsme pobyli cca 15 minut. Déle jsme se zdžet nemohli, jelikož bychom nestihli odjezd mašinky. Převoz se ovšem nacpal zcela k prasknutí. Nacházelo se na něm toliko cyklistů, že by se za ten počet nestyděl ani peloton při Tour de France! Takže převozník prám zastavil dvacet metrů od hornoplánského břehu a pěkně pomalinku vybíral převozné. Cesta se tak natahovala na nekonečné minuty, až mi to bylo zcela jasné - odjezd historické mašinky nemůžeme stihnout! Na břeh jsme se sice dostali asi 5 minut před jejím odjezdem, ba jsme zkoušeli i sprintovat, nicméně to nebylo nic platné. Ve chvíli, kdy jsme dorazili na nádraží, byla dávno fuč, jen z převeliké dálky bylo slyšet její houkání...

Nebudu to natahovat, poněvadž toto není povídání o putování mašinkou. Jen ve zkratce nastíním další průšvihy toho dne. Mašinku jsme dohnali až v Černém Kříži, kdy se vracela z Volar. Ovšem i zde nám málem vzala do zaječích! Zapovídali jsme se totiž v nádražním bistru a k vlaku vyběhli až při druhém zahoukání. Ve sprintu křičím na průvodčího, zda si můžeme nasednout od posledního vagónu, ten to kvituje a také netaktně připomíná, že jdeme pozdě. Tak jsem mu suše, stále ve sprintu, odpověděl, že to se nám dnes neděje poprvé! Z Nového Údolí jsme vyrazili zpět již normálním vlakem, ovšem jaksi sme si zapoměli v Černém Kříži přesednout, takže jsme nejeli zpět do Černé v Pošumaví k autu, ale do Volar. Panenky se nám protočily ve chvíli, kdy nám průvodčí sdělila, že toho dne z Volar do Černé již nic nejede. Tato zpráva byla sice později dementována, ale i tak byla naše situace na pováženou. Pamatuji si na slova Vanessky ve chvíli, kdy jsem opouštěli volarské nádraží a hledali nějakou restauraci. Tehdy pronesla se slzami v očích: „Tatínku já už chci domů!“. Při zpáteční cestě vlakem nás zastihla obrovská bouřka. A i tehdy padl památný Vanessčin výrok - na otázku, jak se jí výlet líbil, odpověděla, že byl OK, jen že jí při vzpomínce na něj něco ruší. Ona ukrutná bouřka to ale nebyla...

Přes všechna znamení a varování jsem svůj plán na výlet nezavrhl. Dne 1. září roku 2007 jsme stáli s Danielou na vlakové zastávce v Nové Peci a začali tak psát tradici na Velkém okruhu.

Určující faktory
To v jakém tempu a náladě bude putování probíhat záleží na dvou nejzásadnějších faktorech. První z nich je bezesporu počasí. To bylo ve třech uplynulých ročnících našeho turistického maratónu jako na houpačce. V roce 2007 bylo zpočátku výletu polojasno, někde pod Třístoličníkem se zatáhlo a nahoře na hřebeni jsme již byli zahaleni v mlze. Tou jsme prostoupili až ke Trojmezné. Na Rakouské louce a u Plešného se obloha začala vybírat a do Nové Pece jsme dorazili již za polojasna.

Rok 2008 byl daleko přívětivější. V Nové Peci jsme vyjížděli vstříc dobrodružstvím za polojasného počasí, které se v průběhu dne měnilo ve zcela jasnou oblohu.

V roce 2009 se opakovala situace z prvního ročníku, jen mlha byla daleko hustší, řekl bych, že asi tak, jako ta co má u svého rybníčku Rákosníček. Zatím poslední ročník byl vůbec extrém. Předpověď počasí nevěstila nic dobrého již několik dnů před výletem a prognózy se naplnily. Z počátku jen mírně mrholilo, ovšem déšť nabral na intenzitě za Rosenauerovým pomníkem a to dokonce tak, že část výpravy se na malou chvíli rozhodla pro návrat! Pod Třístoličníkem déšť ustal, ale celý hřeben byl zahalen do mraků a již do zmiňované mlhy. To trvalo až k Plešnému. Nad ním jsme byli svědky nádherného přírodního úkazu - bylo krásné pozorovat mlhu rozháněnou větrem z vrcholku Plechého. Po vykáceném pruhu lesa na rakouské straně se do husté mlhy zařesával jeden poryv větru za druhým. Vypadalo to, jako když mlhu trhá neviditelná ruka - viz. fotografie. Dolů do Pece jsme již docházeli za polojasna. Ač byl pochod v roce 2009 z hlediska povětrnostních podmínek nejnáročnější, přirostl mně k srdci nejvíc ( to se asi nedá říci o zbytku výpravy :o) - no považte: poštěstilo se Vám, abyste byli na hrázi Plešného jezera úplně sami? Na konci srpna?

Dalším určujícím faktorem je hodina, ve kterou výlet odstartujete. Ve všech třech uplynulých ročnících bylo na výběr ze dvou možností. První odjezd vlaku byl cca. v 8:00 a druhý cca. v 10:00. V roce 2007 a 2009 jsme vyrazili tím pozdějším vlakem, což Vás na trase nutí k rychlejšímu pohybu. Pokud se vyrazí ranním spojem, může se trasa zdolávat ve větší pohodě.

Úsek č. 1 - Nová Pec - Nové Údolí
Tuto trasu je možné zdolat několika způsoby. Z Pece až do Stožce vede nádherná cyklostezka vhodná i pro inline. Pokud se ovšem zvolí nějaká alternativní forma přesunu, je třeba dbát na čas a také na omezení, která jsou na dalších kilometrech trasy ( cyklisté mohou pouze pod stoupání na Třístoličník, bruslaři mají ze Stožce na Nové Údolí k dispozici horší povrch atp. ).

Nejvhodnější je tedy cesta vlakem. V každém ze tří uplynulých ročnících jsme dorazili do Černého Kříže, kde se vysedá a čeká na další spoj z Volar. Tuto pauzu jsme vždy vyplnili malou snídaní v nádražním bistru a nákupem suvenýrů. Poté pokračuje přeprava do Nového Údolí, kde teprve začína ta pravá legrace.

Úsek č. 2 - Nové Údolí - Rosenauerův pomník
Nové Údolí 2007 - první ročník, první problém :o). Při plánování prvního ročníku jsem se rozhodl, že bychom mohli náš výlet obohatit o návštěvu městečka Haidmühle, které leží v Bavorsku několik set metrů za hranicemi. Tehdy naše země nepatřila ještě do schengenského prostoru, takže na hraničním přechodu pro pěší stála parta uvědomělých německých strážců hranic.

Za normálních okolností by to zřejmě nebyl problém, nicméně první týdny turistických výletů s Danielou se nesly v jakémsi zmatku (viz. historická mašinka :o). No a ne jinak tomu bylo i tehdy. Daniela sebou neměla žádný osobní průkaz, kterým by dokázala svou totožnost. Zkoušel jsem sice přesvědčit jednu z důležitých person v zelené kamizole německých pohraničníků, že nejsme narušitelé hranic, ale nepomohlo nic, takže jsme se otočili na podpadku a vydali se rovnou vzhůru k pomníku. Jen tak mimochodem - v Haidmühle jsme do dnešních dnů ještě nebyli.

Jinak se tento úsek ve všech uplynulých ročnících zdolal poklidným pochodem. Jen v roce 2007 jsme potkali tuto veselou partičku. A v roce 2009 jsme na tomto úseku začali pořádně moknout, ale nic dalšího výraznějšího nás zde nepotkalo. Doporučujeme se u pomníku nasvačit a načerpat trochu sil před úsekem úseků...

Úsek č. 3 - Pomník J. Rosenauera - Třístoličník
Ano, ano - úsek od pomníku na Třístoličník je zatěžkávací zkouškou, která prověří jednak Vaší fyzickou připravenost, tak třeba i pevnost základů Vašich vztahů. Například já mám na tomto nedlouhém úseku vždy pocit, že vztah mé přítelkyně k mé osobě stojí na hóóódně mělkém kořenu. A to nemluvím o tom, že v roce 2009 jsem zde přišel málem i o mou sestru, která se účastní našich pochodů od roku 2008.

V roce 2009 se za pomníkem tak rozpršelo, že jsme byli nuceni se schovat na terase lesní chaty, která stojí na křížení zpevněné lesní cesty a pěšiny, po které se vydáváme k hranicím na nejstrmější stoupání trasy. Osobně jsem ani na chvilku nepomylsel na návrat, ale k mému překvapení devčata byla rozhodnuta, že se otočíme zpět k Novému Údolí. Déšť v té chvíli dopadal na střechu chaty v souvislých provazech vody a my rozvinuli diskuzi, ve které jsem byl přesvědčován, že není přece normální běhat po horách v takovémto počasí. Dokonce padlo něco na ten způsob, že má sestra zná moře opravdových tursitů. A ani ti by prý v takovémto nečase na trasu nevyrazili. Hrdě jsem se před ní postavil a pevným hlasem jsem jí sdělil, že právě poznala toho největšího turistu v jejím životě :o).

Dívky se opravdu vydaly zpět a já zase vzhůru do míst, kde Vám tepová frekvence útočí na hranici dvouset úderů Vašeho srdce v minutě :o). Pod dnes již legendárním stoupáním je malá lavička a hraniční kámen. Radím Vám - usaďte se, opřete se o hraniční patník a v klidu se podívejte směrem vzhůru - to co vidíte, je Váš momentální nepřítel č. 1, kterého ale paradoxně budete milovat - tedy jstel-li turistou s velkým T.

Na 1500 metrů dlouhé pěšině, pokryté balvany a terénní nerovností jsme toho zažili opravdu hodně. Tak třeba v roce 2007 jsme se u zmiňované lavičky potkali s párem těsně předpenzijního věku, který se vydával vzhůru právě v době, kdy jsme k nim docházeli. Po krátkém rozhovoru nám bylo sděleno, že tedy jdou nahoru a že je určitě předběhneme. Toto stoupání se dá rozdělit do dvou částí. První je nekompromisním masérem Vašich svalů. Zhruba po kilometru se sklon zlomí a ze spodu to zdánlivě vypadá, jako že už jste nahoře. Opak je pravdou, za tímto horizontem je další stoupání, už mírnějšího ražení. A právě na tomto zlomu jsme dostihli onen manželský pár. Žena stála opřena o pařez a nabírala energii zabalenou v krajíci chleba. Muž byl opodál s účastnil se dialogu, který zněl zhruba takto:

  • Ona: Proboha ty máš nápady, hnát ženskou do takových kopců
  • On: Vždyť jsme již skoro nahoře, pohyb lidem prospívá!
  • Ona: Ale astmatiky může podobná porce turistiky i zabít! Že já nezůstala v Praze... :o)

Ročník 2008 byl seznamovací pro mou sestru a nutno podotknout, že se s tímto náročným stoupáním vypořádala s přehledem, síly jí docházely až na uplném závěru trasy. V roce 2009, kdy jsem byl náhle opuštěn a stoupal si to na Třístoličník sám, prořízla monotónní zvuk mého zrychleného dechu melodie příchozího hovoru na mém telefonu - děvčata se vrací, prý již tolik neprší ( v té chatě jsem jim neustále opakoval, že déšť ustane ). Takže jsem si stoupání rozdělil na dvě etapy a tak to přežil nejlépe ze všech ročníků.

Daniela a trasa ku skále Třístoličníku - to jest kapitola sama pro sebe. Pokaždé tam v kopcích vidím v jejích očích utrpení, zděšení, vyčerpaní a vztek. Jsem přesvědčen, že má přítelkyně tento úsek bytostně nesnáší a že tu nesnášenlivost v oněch chvílích bezmoci přelévá i na mou osobu :o) Tady je pár momentek - po výstupu 2007, při výstupu 2008, pod Třístoličníkem 2008, zoufalství 2009, po výstupu 2009.

Zastavení na Třístoličníku a v jeho okolí
Třístoličník je přímo stvořen pro oddech po náročném výstupu. V roce 2007 jsme se u tří skal příliš dlouho nezdrželi. Hraniční hřeben se skrýval v mlze, restaurace v turistické chatě byla uzavřena a na nedaleký Hochstein jsme se po Kyrillovi raději nevydávali.

To v roce 2008 bylo vše jinak. Nádherné počasí, letní předzahrádka otevřena, všude plno turistů. Radka měla za sebou první výstup a tak jsem se dělili o právě nabyté zážitky u pořádné klobásy a pěnivého moku, ať alko či nealkoholického. Nad hlavou se nám proháněla podivná helikoptéra v provedení Cabrio, nádherný výhled ze skal Třístoličníku a díky včasnému začátku výletu i čas konečně navštívit tajemný Hochstein! Kyrill v jeho okolí sice napáchal značnou škodu, vše negativní ale bylo smazáno díky výhledu do okolí i odpočinku u kaple Jana Nepomuka Neumanna.

V roce 2009 jsme na Třístoličník dorazili někdy kolem druhé odpolední! Příčin bylo hned několik, například odjezd z Nové Pece až kolem desáté, vyčkávání ve zmiňované chatě i návrat děvčat zpět na trasu :o). Každopádně jsme se rozhodli pro krátké občerstvení v restauraci, která byla otevřena. Děvčata při svých manévrech pod Třístoličníkem potkala dva mladé muže, kteří dorazili na hřeben těsně po nich. V jednom z nich jsem poznal návštěvníka mého zaměstnání, takže jsme se dali do řeči a zahřátí absolvovali společně u jednoho stolu.

V restauraci nás mimo seance u polévek různých druhů a lahodných Jägertee čekalo ještě jedno milé překvapení. Obsluha v podobě mladého muže z Česka ( chata je na německé straně hranice a patří německým majitelům ), který na onom kouzelném místě pracuje již řadu let. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého z historie chaty, Třístoličníku i jeho okolí. Zhruba po hodinové zastávce jsme se rozloučili, slíbili si účast i na dalším ročníku pochodu a vydali se vstříc novým dobrodružstvím.

Úsek č. 4 - Třístoličník - Trojmezí
Z Třístloičníku pokračuje trasa po hraničním hřebenu k Trojmezí. V letech 2007 a 2009 jsme zde zažívali neopakovatelnou atmosféru. Ty léta byl hřeben zahalen do mlhy a mraků. Přímo hororová atmosféra byla umocněna polomy a vývraty, takže se často stávalo, že se z mlhy pomalu vynořoval strašidelný obrazec a dodával našemu putování ten správný říz ( viz. mlha a strašidlo ).

Osobně mám tento úsek velmi rád. Jednak je to odpočinková část Velkého okruhu, kde jdete v mírných stoupáních a klesáních tu po kamenném chodníku, tu zase po zpevněném dřevěném. Minete Trojmeznou horu, která se jednou halí do mlhoviny a podruhé se zase koupe v moři zlatých paprsků srpnového / zářijového slunce, Radka si zde nasbírá kamínky pro svou skalku, Danuška se zase směje, protože ví, že nic hrozného jí již nečeká a já si užívám to co tolik miluji - dlouhé túry po Šumavě.

Navíc když není příliš příznivé počasí pro sváteční turisty, jste na hřebeni prakticky sami. V roce 2007 a 2009 jsme zde potkali dohromady tak maximálně 5 - 10 lidí. Jen v roce 2008 zde bylo poněkud těsněji.

Daniela dokonce toho roku potkala na Trojmezí svou učitelku ze střední školy. Seděli jsme všichni u stolu nedaleko hraničního kamene, který stojí přesně v místě, kde se sbíhají hranice tří států a povídali si o všem možném. Vážená paní učitelka se až zděsila, když si vyslechla odkud že jsme to na Trojmezí přišli :o). Další téma už nebylo tolik veselé. Rok 2008 přinesl na Velký okruh jednu velikou změnu . Již při klesání od Trojmezné hory k Trojmezí bylo vidět po naší pravé ruce, že boj s kůrovcem vede německá a dále pak i rakouská strana razantně. Rakouská strana vymýtila pětiset metrový pruh lesa, jako ochranu před broukem, takže tam, kde ještě v roce 2007 stával porost, se vlekl o rok později již dlouhý had pahýlů a pařezů a to prosím až za vrchol Plechého.

Úsek č. 5 - Trojmezí - Plešné jezero
Od Trojmezí se hřeben zvedá k nejvyššímu vrcholu Šumavy na české straně - Plechému. Na jeho vrcholku se najde vždycky čas na odpočinek a taky se zde ukazuje, kdo a jak je na tom se silami.

Hora Plechý ( německy Plöckenstein ) se tyčí nad Plešným jezerem, takže se zde již množí turisté, které přicházejí z opačného směru, než kterým putujeme my - tzn. z Jeleních Vrchů, či Lázu. Pro sestup k jezeru si v každém ročníku vybíráme jeho levý břeh. Tato volba nás zavede k obelisku Adalberta Stiftera. Ještě před ním je však nádherný výhled na jezero z místa, které se nazývá Kučerova vyhlídka. Od památníku pak klesáme po trase stezky Duch pralesa až na hráz jezera.

Toto klesání máme spojeno taktéž s mnoha zážitky. V roce 2008 jsme zde potkali herce Miroslava Táborského, kterého jsme spatřili i týden před Velkým výletem '08 na zastávce Ovesná při tehdejším putování historickou mašinkou. Nebo třeba nikdy nezapomeneme na dva mladíky, kteří po náročném terénu stoupali proti nám a každý měl na zádech své vlastní kolo. Radka na ně zírala a s údivem na rtu se poptala, zda to nemají těžké. Bylo ji odpovězeno, že jsou oba sportovci a že prý žádný problém :o). To bylo v roce 2009.

Na břehu Plešného jezera je další odpočinkové a relaxační zastavení. Jak jsem již psal, v roce 2009 jsme byli na hrázi úplně sami, což mělo velké kouzlo. Ovšem toho dne nás čas tlačil. V předešlých dvou ročnícících jsme zde měli více času na nabírání sil.

Navíc při posledním putování Velkým okruhem jsem měl jedno trápení. Již od stoupání na Třístoličník jsem cítil, že má obuv dosluhuje. Doslova se mi zdálo, že podrážka měkne a já cítím každou nerovnost, která se na trase vyskytovala.

Úsek č. 6 - Plešné jezero - Říjiště
Patálie s botou se naplno projevila při sestupu od Plešného jezera po kamenném moři a následně po Jezerní stezce. Kdo tuto trasu zná, jistě ví, že cítit každý kámen, větvičku a nerovnost na svém chodidle je bez přehánění očistec. Trošku se mi ulevilo při vstupu na zpevněnou cestu pod Jezerní stezkou, ale přesto bylo více než zřejmé, že botky samochodky mají po čtyřletém prohánění Šumavou svůj zenit za sebou. Škoda, že se rozhodly vypovídat službu zrovna na Velkém okruhu :o).

Jinak je tento úsek poklidný a ve všech třech ročnících platilo, že se zde už příliš nemluvilo. V roce 2008 zde bylo jasně vidět, že nadšení po výstupu na Třístoličník bere u sestry Radky za své. Ono totiž klesání z Plechého k jezeru a následná cesta po kamenném moři a Jezerní stezce dá zabrat nohám a hlavně pak kolenům téměř totožě, jako je onen slavný výstup.

Daniele se zde opět částečně vytrácí úsměv ze rtů a s vidinou blížícího se konce šumavských galejí si žijeme každý své vlastní světy :o) Povětšinou se na tento úsek dostává tak kolem sedmnácté až devatenácté( ! - 2009 ) hodiny, takže je zde poměrně i vylidněno. Výjímkou byl snad jen (zatím) poslední ročník, kdy jsme potkali již na zpevněné cestě k Říjišti partu hlučných takyturistů, kteří vyřvávali po lesích cosi nesrozumitelného o jejich kamarádovi, co spí tam dole na křižovatce. Nesrozumitelnost jejich slov byla zřejmě způsobena hladinou alkoholu v jejich krevních obězích. Onoho spáče jsme skutečně uzřeli smotaného a spícího ve spacáku u stěny občerstvení na Říjišti, tak doufáme, že probuzení do šumavské tmy uprostřed lesa bylo příjemné a že se zorientoval a trefil ke svým druhům...

Úsek č. 6 - Říjiště - Nová Pec
Na křižovatce na Říjišti je chata s občerstvením. V prvních dvou ročnících jsme stihli vždy malou zastávku na doplnění tekutin a eneregie, zakoupili pár suvenýrů a vydali se vstříc posledním kilometrům. To v roce 2009 jsme sihli jen onoho zmiňovaného spáče. Vhata byla již zavřená a také se začalo nápadně šeřit.

Od Řijiště vede trasa po zpevněné cestě, která pokračuje i později kolem Schwarzneberského plavebního kanálu. Zde jsme většinou ponořeni do svých světů již zcela a každý si jen přeje, aby byl zpět v autě. Komunikace se omezuje na podobné výkřiky a glosování jako: "...mě bolí nohy!", "...to bylo maso", "...už tam budeme?", "...ještě tolik kilometrů?" apod.

U občerstvení sice potkala Radka v roce 2008 svou známou, ale jinak je i tento úsek již povětšinou bez lidí. Ikdyž si vlastně vzpomínám, že v roce 2008 nás u kanálu ještě předbíhal pán s velmi velkým psem.

Potkaná zvěř si také zaslouží pozornost. Tak například v roce 2009 nás zdržela na cestě před Novou Pecí skupinka divokých prasátek. Nad Plešným pak není problém spatřit datlíka tříprstého, nechybí samozřejmě ani srnčí a zapomenout nesmím ani na šikovného jezevčíka, který doprovázel v roce 2008 svého páníčka / strážce parku při vybírání lapadel na kůrovce. To tehdy bylo na Rakouské louce.

Se zvířátky se potkáváme pravidelně i v Lázu - části Nové Pece. Hned zkraje obce při sestupu od kanálu je malá ohrada a v ní vždy pár kraviček (2008) či býčků (2009). Kravičky nás zdravily i za Lázem (2009), to už se smrákalo a jejich monotónní bučení podkreslovalo atmosféru a pravý stav věcí - tedy únavy a nemohoucnosti, ale zároveň štěstí a zadostiučinění - zase jsme to zvládli.

Z Lázu do Nové Pece se jde již po hlavním silničním tahu. To jsme povětšinou naplno uvězněni v oněch svých světech, každý potichu vstřebává zážitky z bezmála 30 našlapaných kilometrů a těší se, až usedne do auta a nechá se odvést do horké vany. V roce 2008 se navíc pěkně vyselektoval nejzdatnější účastník. Naše výprava se totiž roztáhla do zhruba kilometrové délky. První jsem šel já, zhruba 30 metrů za mnou Daniela no a za dalších 700 metrů se statečně prala s porcí posledních kilometrů Radka...

Závěrem
Tento článek vznikl z úcty k tomuto koutu šumavskému. Za ty tři Velké okruhy jsem si ta místa natolik zamiloval, že jsem uznal za vhodné, vzdát jim hold na těchto pár řádcích a možná i pozvat touto formou další milovníky Šumavy do oněch kouzelných míst, na kterých si koncem léta užíváme mnoho turistických zážitků. Jsem rád, že nás v roce 2009 neodradilo ani nepříznivé počasí, že sestra v roce 2008 a já v roce 2009 vydržel trable s obuví, že Daniela i přes neskutečná zarudnutí, sopění a láteření vždy na konci prázdnin stojí pod Třístoličníkem a vydává se znovu a znovu na její soukromé galeje a jsem rád i za to, že vždy, když usedáme na konci těch výjímečný dnů do auta vím, že pokud se nic zvláštního nestane, budeme zde příští rok znovu a znovu si "zfoukneme" náš Velký okruh...

PS: Velký okruh aneb výlet Z pece do Pece byl Králem výletů po celé tři roky. Píši to v minulém čase, jelikož 19. října 2009 jsem absolvoval trasu v srdci Šumavy, která ho svou náročností předčila ( popíšeme jindy ). To ale neznamená, že na Velký okruh zanevřeme a že se na konci srpna tam na hraničním hřebenu nesetkáme třeba právě s Vámi...




Železniční stanice

Hemžení v Černém Kříži

Tady stálo

Rosenauerův pomník

Voda z nádrže

U nádrže

Začíná

Ku Třístoličníku

Krajina v mlze

Trojmezná hora

Trojmezí

Rakouská louka

Vrchol Plechého

Z Kučerovy vyhlídky

Stifterův památník

V celé své kráse

Na hrázi

Kamenné moře

Jezerní stezka

Říjiště

Koňský potok

Kolem kanálu

Nová Pec - U křížku

Pec v dohledu

Chata spásy

Meditace

Zdoláno

Třístoličník

Rudá tvář!

Znovu pod kopcem

Nálada houstne

Těsně pod vrcholem

Osvěžení

Ptačí

Na Hochstein

Schody podruhé

Výhledy

Na hřebeni

Těží se

Trojmezí

Uff

Hladový brouk

Kraví loučení

Vyrážíme potřetí

Nové Údolí

Úsměvy

U pomníku

Diskuze zprava

Diskuze zleva

Má odpověď

V mracích

Návraty

Zoufalství

Uschlý les

Schody potřetí

Rozhled nulový

Česneková

Mateřština

Veselá parta




Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!