Kolem jihočeského moře

Část 6. - Lipno po roce 1990 a lipenská galerie

Čtenář | 21. 09. 2009 | Přečteno 2398x |

Nemohu zapomenout, jak za mnou přišel tehdejší tajemník obecního úřadu, nynější starosta Lipna Zdeněk Zídek s návrhem, abychom při privatizaci oborového statku Šumava počítali s bezplatnou privatizací bažiny mezi stájemi na Slupečné a břehem Lipna. Tehdy své přání zdůvodnil výstavbou nové moderní čistírny odpadních vod, jejíž kapacita několikráte převyšovala potřeby Lipna, ale Zdeněk Zídek mi vysvětlil, že „čistírna se staví na dvacet let dopředu.“ Lipno onu bažinu dostalo a postavilo zde novou moderní čistírnu odpadních vod. Po zpracování územního plánu, to již byl Zdeněk Zídek starostou, se v polovině devadesátých let začíná jednat s holandským investorem a v roce 1997 je podepsána smlouva.

Holandský investor se zavazuje vystavět na břehu jachetní přístav a apartmánový komplex, který dostává jméno Marina. Když jsem si prohlížel plány budoucí Mariny, nevěřil jsem v realizaci. Začalo se stavět, investice dosáhly téměř miliardy korun a po dokončení Mariny se spouští řetězová reakce a podobnými projekty. Zanikl kemp a na jeho místě vyrůstá další komplex Riviera a u bývalého kramolínského parkoviště vyrůstá satelitní městečko Villapark. Souběžně probíhá rozšiřování Mariny a v plném proudu je i výstavba Promenády Lipno. Je to nové centrum Lipna, které leží na silnici od Lipna k Frymburku. Na počátku 21. století se začíná s prodejem pozemků pod Villaparkem a vyrůstá zde výstavba nových rodinných domů. Práce pokračují i na dalších etapách Promenády, nad Marinou vzniká podobný komplex Lipno Lake Resort. Posledním podobným projektem se stávají Doky Lipno. Mohutnou, téměř raketovou výstavbu provází na Lipně i výstavba sportovišť. Kramolín se postupně mění na Skiareál Lipno. Po vybudování sedačkové lanovky vzniká i nová sjezdovka a zapomenut není ani areál pro lyžařskou výuku dětí. Lipenské lanovky mají v současnosti již délku sedmi kilometrů. Hlavní nové parkoviště pro návštěvníky Skiareálu vzniklo vedle Mariny a v roce 2006 se investuje do moderního zasněžovacího systému, který dokáže pokrýt všechny sjezdovky 40 cm vrstvou technického sněhu za čtyři dny. Skiareál je v současnosti hodnocen jako špičkový evropský areál se zaměřením na rodinné lyžování. Do komplexu Marina spadá i Aquapark a ve Slupečné je unikátní bobová dráha s celoročním provozem.

Kdysi dávno, v patnácti letech, se stal Robert Delteil francouzským plavčíkem na námořní lodi a po šesti letech plavení po moři přišla válka, potom zajetí, transport a práce v lese na jihu Čech. Jak již to bývá, ještě před koncem války se zde seznámil s dívkou, která mu pomohla přežít. Když skončila válka a náš francouzský zajatec byl osvobozen, tu se slzami v očích zpíval Marseillaisu, potom si v domě rodičů Františky svlékl své námořnické šaty, vykoupal, oholil a svým francouzským kamarádům řekl, že přijede později. Abych to neprodlužoval, skončilo to svatbou s Františkou a potom následoval nábor do pohraničí, kde svážel náklaďákem dříví k pile a po práci opravovali chaloupku po Němcích. Zima byla dlouhá a práce v lesích těžká. Narodila se jim dcera Anička a před chalupou postavili pro ni houpačku. Na jaře začalo plavení dřeva po Vltavě. To viděl náš francouzský námořník poprvé v životě. Léta běžela a najednou to přišlo. Chaloupka francouzského námořníka a jeho rodiny se ocitla v zátopovém pásmu budoucí lipenské přehrady. V tu chvíli chtěl sbalit kufry a s celou rodinou odjet do Francie. Všude kolem byly plakáty a na nich „Pomozte stavět Lipno“. A tak šel náš francouzský námořník stavět Lipno. Dali ho k čerpadlům a narodil se jim syn. Dostal jméno po tátovi a celá rodina dostala byt v první lipenské ulici. Na událost, kdy zachránil bagr, pod kterým povolila skála, sám vzpomínal: „Sám se začínám podezřívat, že jsem ten zářivý záchranný čin podnikl z pýchy, abych všem ukázal co dokáže opravdový námořník. Ale ne, nebylo to z pýchy. Byl tam přece jen ten mladíček. Kvůli němu jsem to udělal. Ovšem když si uvědomím, že jsem se do toho riskantního počínání pustil bez jakéhokoliv zajištění jen tak hrr, všechna sláva z toho udatného činu rychle hasne. Neměl bych všechno takhle rozebírat. Zkrátka se to povedlo a mohu být spokojený.“ Stal se hrdinou, když zachránil bagr před pádem. Když slavil své třicáté páté narozeniny ozvali se jeho francouzští kamarádi, námořníci ze zajetí a pilo se pravé francouzské víno. Po oslavě celá rodina jela do Francie, jen kanár v kleci zůstal na Lipně. Ochutnali jamajský rum i růžové víno, zavzpomínali na břehu moře a vrátili se domů. Domů na Lipno. Nikdo nevěřil, že se vrátí. Robert Delteil na návrat na Lipno vzpomínal: „Čekal jsem, že zachytím v pohledech lidí na stavbě záblesky ironického výsměchu, proč jsem se zase vracel od svého Atlantiku sem na konec světa, jak se říká. Ale kupodivu, snad to nikoho z nich ani nenapadlo.“ Aby pravdivý životní příběh měl svou pointu, tak nakonec, když stavba Lipna skončila a „šumavské moře“ se naplnilo, tak z Budapešti přes Vyšší Brod po souši dojela velká výletní loď a náš francouzský námořník se vrátil tam, kam patřil. Jen místo plavčíka se z něho stal kapitán lodi Lipno a místo opravdového moře brázdil jen to šumavské.

František Jeřábek začínal v roce 1929 jako zedník a minér na přehradě Vranov, odtud v roce 1937 přešel do Štěchovic a v roce 1949 jej čekala přehrada Slapy. Když na Slapech končil, tak se rozhodoval kam dál. „Po proudu, nebo proti proudu. Losos táhne proti proudu, není to zrovna špatná ryba a tak jsem se dal cestou lososa“, často zdůvodňoval, proč přišel v roce 1952 na Lipno a dodával: „To byla ještě divočina. Všude panenská země, přes kterou jsem tahal na větvích metráky střeliva. Vždy, když jsem v zimě zapadal do závějí až po krk, tak jsem proklínal tu panenskou zem a všechny panny a dušoval se při všech svatých, že z té divočiny uteču. Neutekl jsem. S jeho příchodem začala nemilosrdná palba a střílel tak, že za každou ranou vylétali ptáci poplašeně ze svých hnízd. Ve směrové štole střílel tři měsíce sám. Postupně přicházeli další střelmistři. Práce v odpadním tunelu se dělaly tak, že se razila směrová štola, potom se udělaly „šlyce“ a daleko za směrovou štolou se prováděl plný výlom. Za směnu minér Jeřábek provedl až 250 odpalů. Den za dnem postupovali barabové stále hlouběji pod vrchol hory Luč. Vše probíhalo normálně až do 8. ledna 1955. To v tunelu zazněl dutý výstřel a František Jeřábek padá k zemi. Rychle do nemocnice a v agonii říká sestřičce jadrný vtip. Rázem nad sebou vidí rozesmáté obličeje. Byl to jeho životní optimismus, který Františka postavil na nohy. Dosud se mu říkalo Franta Rámus, ale po 8. lednu 1955 také Nesmrtelný Střelák.

Vybudováním Lipenské přehrady se vodákům otevřelo několik kilometrů překrásné divoké vody, které přehrada mohla kdykoliv naplnit vodou k uspořádání závodů. Ve výsledkové listině sjezdu Čertovy proudy pod Lipnem se v roce 1961 poprvé jako vítězka objevuje Lída Veberová, pozdější manželka svého trenéra Milana Polesného. V příštím roce 1962, to jsem byl poprvé mezi pořadateli, Lída Veberová sice slalom nedokončila, protože se jí žádný ze čtyř „eskymáků“ nepovedl. Já však si dobře vzpomínám, jak v zimě 1962/1963 několikrát týdně trénovala eskymácké obraty v bělicím holandru loučovické papírny. Spolu s Milanem Polesným jsme jí drželi za přední a zadní špic lodě a Lída se „točila a točila.“ Ve sjezdu 1962 odstartovalo 61 lodí a do cíle dojelo jen 46 lodí a Lída vyhrála F1 žen. Trať se „zařadila mezi nejdivočejší vody v Evropě. Kvalitní trať a dokonalá organizace přesvědčily československé i zahraniční odborníky, že Čertovy proudy jsou připraveny stát se dějištěm světového šampionátu...“ Desáté mistrovství světa ve vodním slalomu „Čertovy proudy 1967“ se konalo ve dnech 6. až 9. července 1967. Přípravy trvaly téměř celý rok a jsem rád, že jsem byl jedním z organizačních koleček této vrcholné světové soutěže. Na Lipno se sjelo 227 závodníků ze čtrnácti států. Po sobotní sluneční pohodě, která přilákala k trati patnáct tisíc diváků, v neděli bylo počasí k závodníkům i divákům kruté. Čertovy proudy ukázaly svou drsnější stránku vichrem, chladem a drobným deštěm. Série zvrhnutí a nedobrovolných koupelí či eskymáků brala dech všem přihlížejícím, ale závodníci se poprali se živly a houževnatostí vodáckému národu vlastní. Jak viděla mistrovství světa Lída Polesná? Pátek před tréninkovou jízdou: „Všechno to rychle uběhlo a už to máme před sebou. Jaký to bude? To bych také ráda věděla. Připraveni jsme dobře, což o to, ale cesty osudu a náhody jsou nevypočitatelné. Pro mne je to zvláštní mistrovství. Zdá se, že bych měla po něm končit. Na druhé straně mi něco říká, holka, proč by ses ještě nepokusila o Francii, kde se jede příště!“ Po páteční tréninkové jízdě Lída řekla: „To bylo něco. Před osmičkou jsem zvrhla, chtěla jsem udělat eskymáka, veslo se mi vzpříčilo proti proudu, myslela jsem, že mi utrhne pravou ruku. Au, to to bolí. Tak jsem zaplavala, to to pěkně začíná. Ale loď jsem udržela v největším blázinci a zaplať Bůh, že je netknutá. Před sobotním závodem hlídek: „Písecký primář Horák mi dal mezokainový obstřik, pak se závod nějak zdržel, můj start se protáhl, doba účinku obstřiku prošla a tak mi dal ještě jeden. Bolí to ale pořád a člověk tolik potřebuje. No nic, zatnu zuby a uvidíme.“ Sobotní závod hlídek komentovala Lída Polesná: „Je to k naštvání. O pouhých šest bodů za Němkami. Posledně o bod, teď o šest. Chtělo to málo k tomu, aby bylo zlato. Jen aby nám hlavně nechybělo do bodování národů“. Nedělní první jízdu okomentovala Lída takto: „Jenom abych to nezakřikla. Zatím je to fajn, ale závod končí až večer druhou jízdou. Kdyby se to povedlo, byla bych moc ráda.“ A v neděli po druhé jízdě: „Že mám slzy v očích? Vždyť jsem přece vyhrála.“ K Lídě Polesné, která žila a pracovala na Lipně, snad jen jediné. Vím, kolik námahy, odříkání a dřiny vodě věnovala. Stejně jako její trenér a manžel Milan Polesný.



Autor: © František Schusser
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!