Pověsti

Svazek 13 - Medvědí stezka

Čtenář | 06. 11. 2008 | Přečteno 2374x |
„Nepoznal Šumavu ten, kdo neprošel Medvědí stezku."

S tímto citátem se můžeme jen ztotožnit. Neberme jej však jako vychloubání nebo přemlouvání, ale spíše v něm spatřujme pozvánku na nevšední tří až čtyřhodinový výlet krásnou přírodou jihočeské části Šumavy. A než vyrazíme do hustých šumavských hvozdů, seznamme se s pozoruhodnostmi, které nás zde čekají.

Krajinou kamenných útvarů
Medvědí stezka je naučná trasa (15 km) vinoucí se z údolí řeky Vltavy (vzniklé již spojením Studené a Teplé Vltavy) přes horu Perník (1.048m) zalesněnými svahy Jelenské hory a končící v údolí Studené Vltavy u železniční stanice Černý kříž. Na cestu je nejlépe vyrazit ze železniční stanice Ovesná. Rovněž je možnost dojet autem do Nové Pece, zde zaparkovat a dojít do Ovesné pěšky (2km). Stezka vede mezi 26-ti bizarními skalními útvary, které vznikaly po ztuhnutí pleknštejnského žulového masivu jeho následným tisíciletým zvětráváním.

Projděme si nyní krok po kroku nejvýraznější zastávky Medvědí stezky tak, jak jsou označeny na mapě. Bezesporu unikátním přírodním útvarem je DRAČÍ TLAMA. V létě je bohužel bezzubá, protože drakovi zuby narůstají teprve za mrazu, když se tvoří rampouchy. SKALNÍ VYHLÍDKA nám poskytne nevšední pohled na okolní lesy. Určitým způsobem připomíná rozhlednu vytesanou do skal. Následuje PERNÍKOVÁ SKÁLA, která by mohla vyvolat představu perníkové chaloupky s Mařenkou a Jeníčkem a zlou čarodějnicí. Perníkové dobroty tu však neochutnáme. Osamělému poutníkovi zajisté nažene hrůzu procházka SOUTĚSKOU LAPKŮ. Při představě, že se na jejích obou koncích náhle vynoří zarostlí loupežníci, každý návštěvník zvažuje, zda tento skalní útvar raději neobejít z boku. Oduševnělým povahám poslouží jako místo pro tichou modlitbu SKALNÍ KAPLE. Jedná se o trojúhelníkovou „stavbu" , která jako by z oka vypadla našim známým kapličkám rozesetým po české krajině. Je jen poněkud větší. U VIKLANU se zajisté nebudeme snažit tuto horu převrátit, i když stojí jen na malé šťopce. Z bezpečnostních důvodů je lépe tento útvar pozorovat z několika metrové vzdálenosti. Zanedlouho vystoupáme na lesní mýtinu a zde nás udiví pohled na SPÍCÍ (KAMENNOU) KRÁSKU. Je to dívka větších rozměrů a spí tu již zřejmě delší dobu, protože jí z lesního povrchu kouká pouze hlava. Na hlavě o průměru téměř 5 metrů jsou však dobře patrné obě oči, nos a část úst. Máme-li duši hazardního hráče potěší nás představa, jak by se asi hrály kostky zdejšími OBŘÍMI KOSTKAMI, které jsou jistě připraveny k povyražení místním obrům. Ti se však údajně již dávno přestěhovali ze Šumavy do Alp. Z MEDVĚDÍ VYHLÍDKY dnes už žádného huňáče nespatříme a to je dobře. Ve volné přírodě totiž medvěd většinou spatří člověka jako první a záleží jen na něm, jak se zachová. Rozhodně s ním nejsou žádné žerty. Nejvyšší bod stezky představuje již zmíněná hora Perník. Po zdolání jejího vrcholu se nám naskytne nádherný výhled do údolí Vltavy a na Želnavské vrchy. Rozhlížet se můžete na českou i rakouskou stranu, přičemž na té české za pěkného počasí vidíme až na nejstarší český prales, Boubín. Poté cestička klesá kolem Jeleního jezírka, které nechal vybudoval tvůrce Schwarzenbergského plavebního kanálu Ing. Josef Rosenauer. Jezírko sloužilo jako jedna z mnohých zásobáren vody při plavení dřeva. V těchto místech těsně před vypuknutím II. světové války tábořil poslední skautský oddíl z Prahy (viz tabulka na kraji nádrže). Za několik desítek minut dorazíme do původní dřevařské osady Jelení Vrchy (založena v roce 1794 knížetem Josefem II. ze Schwarzenbergu).

Z celé Medvědí stezky vyzařuje jakási zvláštní starobylost a kouzlo: S údivem hledíme na přírodní výtvory a ani se nám nechce věřit, že by zde nepůsobila ruka člověka. Opak je však pravdou.

Jak provrtat horu
Schwarzenbergský plavební kanál je vlastně dílo dvou stavitelů. Uvedeného Ing. Josefa Rosenauera a Ernsta Mayera, který po Rosenauerově smrti v roce 1804 pokračoval v díle zakladatele. Nebyl však jen pokračovatelem, pouhou prodlouženou rukou, ale sám originálními nápady v určitém smyslu předčil svého předchůdce. Namísto původně uvažovaného obchvatu hory Vysoký hvozd/Plešivec (který by trasu kanálu notně prodloužil a prodražil - mimoto hrozilo nebezpečí nedostatku vodních zdrojů) se Mayer rozhodl žulovou horu provrtat zhruba půl kilometru dlouhým tunelem (současná délka 419m). Bylo to skutečně odvážné řešení, protože se tehdy jednalo o první tunel ve střední Evropě! Tunel musel být značných rozměrů. Plavení dřeva vyžadovalo stálou přítomnost obslužného personálu. Při ražbě se tedy uvažovalo i s lidským prvkem - tunel byl naplánován dostatečně vysoký s postranním chodníčkem, po němž pohybující se personál usměrňoval plavené dřevo (šířka 2,70m a výška 2,50m). Stavba tunelu započala v červnu 1821 a byla ukončena na tehdejší možnosti díky vynikající organizaci neuvěřitelně rychle již na jaře 1822. Nejprve byly vytesány 2 svislé šachty, hluboké zhruba 15 m. Poté byla zahájena vlastní ražba a to zároveň ze šesti míst (vchod a východ z kanálu plus dvě protilehlé štoly z každé šachty. Byla to práce namáhavá a také velice nebezpečná. Při ražení chodeb se používaly nejen velmi primitivní nástroje, ale také trhaviny (na celé dílo sejí spotřebovalo asi 4 tuny!). Jen obtížně si lze představit, jak se dělníci spouští patnáctimetrovou šachtou do nitra hory, poté za světla louče jdou mnoho desítek metrů šikmou štolou na jejímž konci připravují horninu k odstřelu (a to samé se děje na šesti místech najednou!). Následně zapalují zápalnou šňůru a již prchají směrem ke štole. Stačí jediné uklouznutí a jejich životům je konec. Střelmistr a všichni ostatní musí opustit nejen štolu, ale i prostor svislé šachty, jinak při výbuchu vyletí ven jako dělový náboj z hlavně. Je až pozoruhodné, že při ražení kanálu nebyly zaznamenány žádné oběti na životech.

Po dokončení štoly byla uskutečněna první pokusná plavení dřeva. V temnu široké chodby si obsluha připadala jako v jámě pekelné. Pod nohama se jim valila voda a pohybující se dřevo vydávalo neuvěřitelný rámus (spád kanálu je 32 promile!). Vše nadto probíhalo v šeru, téměř ve tmě. Nikdo se zajisté nediví, že přesvědčit zpočátku obslužný personál ke vstupu do nitra hory se i za vyšší mzdu zdálo téměř nemožné. Avšak již po několika plavbách se našli odvážlivci, kteří si na plavbu dříví tunelem udělali monopol. Nejenže se v ponurém prostoru pohybovali bez bázně a strachu, ale mnozí schválně přehrazovali plovoucí masu dřevěných polen uvnitř tunelu a pak polena prudce uvolňovali, aby prý „požitek z hrůzy byl co největší". To bylo samozřejmě přísně zakázáno, protože lidé uvnitř kanálu při rychle stoupající vodní hladině se mohli utopit během několika minut a zvenčí jim nebylo možno žádným způsobem pomoci. Do tunelu ovšem nebylo vidět a tak tyto tajné a nebezpečné hrátky zůstávaly dlouho dozorčímu personálu skryty. Prozradil je až neopatrný dělník, když se při tancovačce u večerního táborového ohně chlubil svými kousky děvčatům. Ředitel plavebního kanálu Mayer se po této zprávě velice zděsil a nařídil v tunelu přísné kontroly.

Při naší návštěvě můžeme shlédnout výstupní portál, pak projít lesem nad štolou (kolem svislých šachet) a po 20-ti minutách stanout u vstupního portálu. Po cestě se vrátíme zpět do Jeleních Vrchů a pokračujeme k památníku posledního šumavského medvěda.

Ve šlépějích posledního šumavského medvěda
Opouštíme Jelení Vrchy a vyrážíme po žluté značce směrem k nádraží Černý Kříž. Po necelém kilometru se blížíme k místům, kde se v tichu přírody blízko sebe zdvíhají 2 malé kamenné pomníčky. První s nápisem Bárenstein 14.11. 1856 připomíná zastřelení údajně posledního šumavského medvěda. Druhý, Rudolfstein 17.7.1873 vzpomíná na zdejší návštěvu habsburského korunního prince Rudolfa, syna nejdéle panujícího rakouského císaře Františka Josefa I. (vládl 64 let!) a jeho krásné ženy Alžběty Bavorské zvané Sissi. V těchto místech nás lehce zamrazí po zádech - život medvěda i prince ukončila kulka ze střelné zbraně. Samozřejmě ne z té samé. Medvěda zastřelil šestatřicetiletý schwarzenbergský hajný Johann Jungwirt z Riedelhütte u Perneku a princ Rudolf ukončil svůj život z nešťastné lásky vlastní rukou. Korunního prince nám připomene ještě třetí kámen s nápisem Kronprinz Rudolf Steig (cesta korunního prince Rudolfa).

Vraťme se však nyní o zhruba 150 let zpátky do doby, kdy byl v revíru hlášen výskyt medvěda. V okolí Třístoličníku se medvědi objevovali odjakživa. I když v 19.století stáli na pokraji vyhubení, ve zdejším kraji nebyl medvěd zas tak vzácný. V roce 1855 jej v létě spatřila manželka hajného ze stožeckého revíru. Myslivci ihned vyrazili po jeho stopě, ale zvíře jim uniklo. Až o rok později 14. listopadu se v želnavském revíru v Jokusově lese podařilo medvěda skolit. Jednalo se o starou patnáctiletou medvědici a její zastřelení nebylo v žádném případě hrdinským činem. Honu se účastnilo 46 střelců a 76 náhončích. Zpočátku měl medvěd díky silné sněhové bouři štěstí a vypadalo to, že opět unikne. Lovci bloudili po lese a občas třeskla rána, když byl medvěd údajně spatřen. V jednu chvíli se dokonce náhle role vyměnily a z rozzuřeného pronásledovaného medvěda se stal pronásledovatel. Honci s výkřiky hrůzy prchali, zapadali po kolena v močálech a padali po hlavě dolů se svahu. Do toho zněly výstřely z pušek a kulky svištěly kolem hlav myslivců stojícím naproti. Všude panoval strašný zmatek. Lidská přesila však byla nepoměrná a nakonec byl medvěd udolán. Poté byl dopraven do Horní Plané. Šťastný lovec Jungwirt přezdívaný Hütten-Hans byl přijat knížetem ze Schwarzenbergu a náležitě odměněn.

Nyní se však příběh medvěda podle neoficiálních pramenů poněkud liší od běžně uváděné verze. Namísto oslav nad huňáčovým skonem nastalo údajně trapné dohadování, co s úlovkem udělat a honoplánští jej odmítali vydat. To trvalo 2 dny a medvěd se již začal rozkládat. Nakonec zvítězil zdravý rozum a zvíře bylo 16.11. 1856 přes Krumlov odvezeno na lovecký zámek Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Zde bylo zakonzervováno, vypreparováno a vycpaného medvěda stojícího ve skleněné vitríně mohou návštěvníci spatřit dodnes.

Medvěd však Horní Planou stejně neopustil. V několika následujících měsících byl „povýšen do šlechtického stavu" a ztotožnil se s medvědem v městském erbu. Zde ho vidíte, jak si sedíc pod pětilistou rožmberskou růží pochutnává na jahodách.

Podle místních zpráv se však ve zdejším revíru v únoru 1864 objevil ještě další medvěd. Brzy poté byl i tento medvěd uloven pytlákem z Volar a prodán do hospody. Knížecí hajní však tuto událost zcela ututlali, protože již předtím zastřelení posledního medvěda řádně zapili a oslavili. Místní pytláci nemlčeli a událost roznesli po okolí. Brzy poté zlomyslní sousedé škodolibě napsali na trám jednoho selského domu ve vsi Hory tento nápis: „An dem Tod des letzten Báren ist Hiitten-Hansl ganz unschuldig!" (Na smrti posledního medvěda je Hütten Hans úplně bez viny!) Nápis bylo možno na trámu číst ještě v roce 1940...

Autor: Ing. Bohumil Vácha
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek