Články

Jižní Čechy 1938 – osudová hranice

Monti | 20. 10. 2008 | Přečteno 3664x |

Úvodní text
„Nechci kritizovat, ale pro nás je to katastrofa, již jsme si nezasloužili. Nevím, budou-li mít z toho rozhodnutí, učiněného v Mnichově, prospěch vaše země, ale jistě nejsme poslední. Po nás budou postiženi jiní.“ Těmito slovy se československý ministr zahraničních věcí Kamil Krofta 30. září 1938 po půl jedné odpoledne obrátil na pozvané velvyslance Francie, V.Británie a Itálie. Francouz a Angličan zmateně zareagovali několika slovy, Ital mlčel. Tak nějak vypadal v pražském Černínském paláci poslední den měsíce, který ukončil dvacetileté odpočítávání existence suverénního středoevropského státu – Československé republiky.

Černé zářijové dny
Třicet zářijových dní, zejména pak poslední dekáda – to byl závěr jedné etapy evropských dějin, odehrávající se v režii nacistického násilníka. Jeho prvním soustem se na jaře 1938 stalo Rakousko a po něm měla následovat ČSR.

Ostraha hranic se stupňuje
Ohrožení samostatnosti se po jarním anšlusu Rakouska stávalo stále zřetelnějším a proto vláda v květnu přistoupila k mimořádným opatřením, včetně částečné mobilizace ozbrojených sil. Ochrana státního území se stala vážnou vnitropolitickou záležitostí a mobilizace byla jasným logických vyústěním. Státní hranice byla postupně obsazována jednotkami Stráže obrany státu (SOS), složené z příslušníků četnictva, Finanční stráže, policie a armády. Páteří hraniční strážní služby, sloužící k ochraně před nepovoleným přechodem hranice v obou směrech, se stala právě Finanční stráž, jejíž příslušníci měli z hraniční služby jako jediní dlouhodobé zkušenosti a dokázali odhadnout (byť jen částečně) záměry nacistických ozbrojených bojůvek, které stále častěji vtrhávaly nezákonně na naše území.

Na jihočeské hranici s Rakouskem a Německem operovaly dva prapory SOS. Jeden měl velitelství ve Strakonicích, druhý v Českých Budějovicích, kde byl jeho řízením pověřen pplk. Quido Matoušek, jinak důstojník 1. pěšího pluku Mistra Jana Husa Do sestavy tohoto praporu, jehož „pásmo hraniční činnosti“ sahalo od Vyšného (u Nových Hradů) až po Nové Údolí na Šumavě patřilo 140 četníků, 220 finančních strážců (financů), 55 členů státní (neuniformované) policie a 62 vojáků aktivní sužby. Stanovišť družstev SOS bylo dvacet a vesměs odpovídala místům celních přechodů – Vyšné, N.Hrady,Jedlice, Šejby, Hojná Voda, Žofín, Stříbrné Hutě, Pohoří n.Š., Dolní Přibrání, Cetviny, Dolní Dvořiště, Český Heršlák, Studánky- Mlýnec, Vyšší Brod, Přední Výtoň – Kaplické Chalupy, Rychnůvek, Kyselov, Přední Zvonková, Dlouhý Bor, Nové Údolí.

Během léta přibylo do družstev SOS 519 vojáků – záložníků, z nichž část byla část německé národnosti a jak se v řadě případů později ukázalo, právě zde byla jedna ze slabin účinku výkonu služby SOS na hraniční čáře. Asi ještě větší slabinou byl fakt, že nebylo během celého vypjatého období, tj. do 30.9.1938, dosaženo plánovaných počtů jednotlivých družstev SOS. Na hraničních přechodech, v místech celního odbavení i mimo tato místa měla sloužit družstva SOS o počtu 10-14 příslušníků (tzv. sosáků) vybavených odpovídajícím počtem lehkých kulometů a granátů. Ve skutečnosti družstva čítala 6-8 mužů a zbraňové vybavení bylo takové, že když se při cvičné střelbě z kulometu například zadřela hlaveň, náhradní nebyla a nový kulomet přivezli také až za tři dny. Sloužilo se ve dvanáctihodinových směnách a když došlo někde k tzv. „nápadu“ státní hranice, služba byla doslova nepřetržitá. Nanejvýš se odpočívalo vleže v oblečení, s ostře nabitou zbraní u těla.

První ztráty
Náročná služba na hranici přinesla už koncem července (29.) 1938 první oběť. Byla to smrt finančního dozorce Jaroslava Nováka (pocházel ze Bzí u Dolního Bukovska) z družstva Cetviny. Při noční službě došlo při prověřování podezřelých zvuků u hranice na Malši u Mairspindtu k postřelení Nováka kolegou. Ačkoli další člen hlídky dozorce Dušek okamžitě doběhl pro pomoc, přivolaný dr. Stürzel z Cetvin již jen konstatoval smrt.

Šlo sice o nešťastnou náhodu, ale nesporně se na ní podepsala trvalá služba bez dostatečného odpočinku a psychické vypětí sosáků, často se bránících v přestřelkách početnější přesile.

První velký střet s ordnery na jihu se odehrál 19.-21. září 1938 v okolí Českého Heršláku. už 19. došlo při prvním střetu k zabití jednoho útočníka a boj třinácti sosáků a pomáhajícího jim železničáře Šimka s desítkami útočníků byl tak silný, že zastavil po 23. září dokonce provoz na železnici. Zakopaní sosáci se ubránili, ale finanční dozorce Ladislav Krch to odnesl průstřelem ramene. Podle vyprávění účastníků prý šlo o regulérní, takřka frontový boj.

V tutéž dobu v prostoru Stříbrných Hutí v Novohradských horách finanční dozorce Friedrich Walter (německé národnosti) měl doprovodit skupinu čsl. vojáků z Terčí (Pohorské) Vsi do Pohoří na Šumavě . Walter mínil vojáky ve tmě záměrně závést na rakouské území, aby vyvolal mezinárodní incident. Léčka byla prohlédnuta a dozorce i se zbraní uprchl přes hranici. Později se jako ordner podílel na útoku na stanici v Šejbech a tam byl zastřelen. Další zběh Oskar Kohl, z Dolního Přibrání, vedl ordnery při útoku na cetvinskou celnici dne 22. září. Ordneři dobyli celnici, poštu a četnickou stanici a jejich osazenstvo zavlekli na rakouské území. Útočníkům se sice nedostaly do rukou dokumenty, ale získali zbraně, střelivo a další vybavení celnice. Zběh Kohl byl tak drzý, že poslal do Čech vzkaz, že pokud budou činěna odvetná opatření, odnesou to zajatci, zavlečení do Freistadtu. Protože to bylo jasné porušení státní suverenity, následovala odveta. Ze stanoviště u Sv. Kamene vyjela dvoučlenná průzkumná hlídka na motocyklu ověřit situaci v Cetvinách –byli to dobrovolníci, dozorce Finanční stráže Václav Klimeš a voják, četař od 1 pěšího praporu v Kaplici Karel Boneš. Před Cetvinami se dostali do palby, tu opětovali a pokusili se o ústup. Přitom byl Klimeš těžce raněn do břicha a Boneš, který se ho pokusil odvléci byl sám střelen a padl do zajetí. Po létech na událost vzpomínal další z obhájců hranice – Antonín Dvořák ( původem ze Zbudova na Blatech): „V.Klimeš byl zasažen třemi střelami a byl ponechán bez jakékoli pomoci u nedalekého lesa, od něhož se střílelo. Četař Boneš byl střelen pod lopatku a odvlečen do Rakouska a později ošetřen v Linci. V.Klimeše jsme nalezli až třetí den. Byl pak odvezen k soudnímu ohledání v Dolním Dvořišti a ještě týž den k jeho matce do Čakova, když den před tím byl pochován jeho otec…“

U Cetvin musel zasáhnou nakonec tzv.létací oddíl škpt. Uhlíka se třemi lehkými tanky T 33 (ČKD), aby bylo území (včetně zničeného policejního autobusu) získáno zpět. Vojáci přitom použili běžný frontový trik, spočívající v záměrném házení granátů do šířky, aby byl vyvolán dojem mnohem většího počtu zasahujících. Až do kapitulace 30. září tam nebyl klid a ještě počátkem října tam byl zabit vojín Martin Macht. (Poznámka autora: obránci Cetvin, zavlečení do Rakouska byli v polovině října 1938 vráceni do ČSR a to již na nové říšské hranici u Stříteže, poblíž kaplického nádraží).

Situace se vyostřuje
S přibývajícími dny se útoky stupňovaly. V druhé půlce září zaútočili ordneři v Malontech, Dolním Přibrání, na Knížecích Plání, v Německém Rychnově (Rychnůvku), na Radvanově, Konrádově, u Mlýnců za Vyšším Brodem, u Frantol a jinde. Pravidelné útoky odráželi sosáci u Studánek, na přechodu Kaplické Chalupy (Guglwald) a u Fuchsova mlýna nedaleko odtud.

Na celnici K.Chalupy zaútočilo 25. září asi dvě stě ozbrojených civilistů s několika kulomety a posádka musela couvnout. Statečně si počínal kulometčík František Binder, který s jedním kulometem vzdoroval útočníkům do posledního náboje.

Obětí nacistického běsnění se stal také vrchní četnický strážmistr Antonín Měsíček, velitel stanice v Rychnůvku. Ten byl 21. září přepaden ze zálohy u hájenky Ressler na Růžovém vrchu, když jel na motocyklu kontrolovat svěřený úsek. Ordneři mu natáhli přes silnici lano a Měsíček při nárazu na něj se těžce poranil. Dva dny poté zemřel v českobudějovické nemocnici.

Pancéřový vlak a konec nadějí
Nejvypjatější byla po vyhlášení druhé mobilizace (23.9. pozn. autora) situace ve Vyšším Brodě a jeho okolí. Tamější radní, v čele se starostou V. Schichem ( místním učitelem) se již začali chovat, jako by město již bylo německé. Vyvěsili nacistické vlajky a prohlašovali, že německé vojsko je již připraveno v blízkém rakouském Bad Leonfeldenu zasáhnout, kdyby československé úřady příliš „tlačily na pilu“. Je skutečností, že v okolí V. Brodu muselo být soustředěno na 250 příslušníků SOS pro zachování pořádku. Přímo ve městě sloužily tři desítky četníků a policistů a přesto, že okresní hejtman z Kaplice nevydal zákaz používání nacistických symbolů ( z obavy, aby Němce ještě více nepodráždil), napětí stouplo provokacemi ordnerů natolik, že 28. září musel létací oddíl škpt. Uhlíka zasáhnout. Vojáci přitom zničili dřevěný most, což Němce vydráždilo k nepříčetnosti. Nakonec pořádek zjednala až kanónová střelba z pancéřového vlaku, jemuž velel škpt.Salač a přítomnost cyklistického oddílu z milovické posádky, který do V. Brodu dorazil během jediné noci po usilovném pochodu až z Č.Budějovic. Vojsko vytlačilo ordnery až ke Studánkám, ale o dva dny později už vojáci s konečnou platností opouštěli místa, která se na sedm let měla stát součástí Velkoněmecké říše. Tento boj byl, nikoli vinou vojáků, definitivně dobojován!




Na hranicích

Mapka hranice

Smutný konec

Současnost

Karel Boneš

Václav Klimeš

Ladislav Krch

Jaroslav Novák




Autor: Pavel Mörtl
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek