Články

Jak jsme pochodovali na Onen svět

Monti | 03. 05. 2008 | Přečteno 2018x |

Úvodní text
Dne 25. dubna 2008 se uskutečnil nultý ročník pochodu z Frymburku na Onen svět - tedy na Svatý Tomáš. Inspiraci k pochodu jsme našli ve stejnojmenné pověsti pana Ing. Váchy a ač nám počasí příliš nepřálo, nakonec jsme se na pochod vydali a věřím, že drtivé většině z téměř padesátky účastníků se akce líbila...


Situace před pochodem
Je pondělí 21. dubna roku 2008. Začátek všedního týdne, na jehož konci nás čeká nultý ročník pochodu z „Frymburku na onen svět“. Po technické stránce je vše připraveno a tak mne trápí pouze dvě věci. První z nich jsou zprávy o počtu přihlášených osob. Paní Vongrejová z lipenské mateřské školky hlásí pouze dva seniory a já mohu počítat s přibližně s patnácti účastníky z mého nejbližšího okolí a mnou pozvaných hostů. V tomto případě je ale věc otevřená a já pevně věřím, že alespoň kapacitu autobusu Karla Mareše naplníme. Daleko víc mne trápí otázka počasí. Pondělní předpovědi na tento týden ukazují, že v pátek nás čeká polojasno s občasnou přeháňkou, místy i nějakou tou bouřkou. Rychle ještě kontroluji předpověď od našich jižních sousedů a i tam zjišťuji podobné prognózy. Celou situaci vnímám tak, že se to určitě vylepší a polojasné počasí bude plně dostačující…

Ve čtvrtek 24. dubna jsem však již jak na trní. Tento den je sám osobě nádherný – jasná obloha, teplota okolo 14 stupňů, bezvětří… Vše nasvědčuje tomu, že tento stav by mohl vydržet déle než jen jeden den. Jenže jako by nám někdo náš páteční výlet nepřál! Od doby, kdy usedám čtvrtečního rána za volant a odebírám se do práce, slyším v rádiu informace o deštivém, bouřkovém, zataženém a bůhví jakém pátku. Náladu mi to sráží na hodnoty podobné předpovědím na zítřek a přičtu-li k tomu nejistotu o počtech zúčastněných, popadá mne zlost míchaná s beznadějí. Nakonec se ještě týž den rozhoduji, že výlet se uskuteční tak nebo tak. Pouze se při případných vydatných srážkách vypustí šestikilometrový pochod a pojedeme na Vítkův hrádek rovnou, upečeme si tam buřty, koukneme se na rozhlednu a peníze, které jsou určeny na převoz utratíme v nějakém blízkém lokále. V noci po mém příjezdu hltám informace zhruba ze šesti internetových rosničkových serverů a informace, které mohu uzřít, mi vhání studený pot do mého vysokého čela - zataženo, občasné přeháňky, vítr, teploty kolem deseti stupňů Celsia. Vztek je o to větší, že tato předpověď se týká pouze pátku. Další den má být již opět podstatně lépe. Není pochyb. Někdo nám náš výlet nepřeje…

Trocha těch nejistot
Je pátek ráno. Poprvé se probouzím někdy kolem šesté a moje první kroky vedou k oknu. Ani si nepamatuji, s jakým pocitem přijímám fakt, že předpověď zřejmě lhát nebude. Obeznamuji s mým plánem o vynechání pochodu všechny dosažitelné a předem potvrzené účastníky a bez přehnaných nadějí zabíjím čas zbývající do výletu běžnou denní činností. Situace si však žádá občasné šmírování lipenské oblohy a v těch chvílích si všímám zajímavého faktu. Je sice zataženo a docela to i fouká, ale první kapky padají na zem asi až kolem jedenácté dopolední a není to tedy žádný liják, navíc to celé trvá jen několik málo minut. Podobná situace se opakuje po zhruba dvouhodinových intervalech, což může ve výsledku znamenat, že se trefíme s naším pochodem zrovna do toho „nemokrého“.

Sponzoři

Povzbuzen tímto zjištěním se vydávám do Vyššího Brodu pro dorazivší buřty. Tam zjišťuji, že mé kolegyně z práce, které předběžně slibují účast, jí nyní s konečnou platností potvrzují a že prý jedou, ať se děje co se děje. To je další pozitivum a návrat na Lipno je o to veselejší.

V 16:00 mám sraz s naší kronikářkou Vicki Neubauerovou v knihovně. Sraz a odjezd je plánován na 16:30 a proto mne zatím nepřekvapuje, že ve chvíli, kdy procházím kolem místa odkud je plánován výjezd, zatím nikdo nepostává (ehm… no popravdě jsem tam někoho tou dobou vážně čekal…). Sedím v knihovně a „v klidu“ ladím s Vicki poslední detaily… Nějak nevnímám čas a tak mne najednou rozhodí telefonní hovor (od této chvíle budu prožívat neskutečně hektické chvíle, které skončí až při mém nasednutí do autobusu při odjezdu ze Svatého Tomáše… díky Bohu za ně!). Týká se samozřejmě organizace naší akce. Sotva slibuji jednomu řidiči, že už pádím, ozývá se ten druhý. Slibuji i jemu, že jsem u něj v minutce a když zvoní třetí hovor už ho ani nezvedám. Pádím k autobusu a Vicki nechávám za sebou se slovy, že musím naložit buřty a suché dřevo. Nekontrolovatelně pobíhám s přepravkami okolo obou našich dopravních prostředků a snažím se nahlédnout do jejich útrob. Marně - skla jsou zamlžena a tak nic nevidím. Po naložení všeho potřebného se hrnu do autobusu a jakoby potajmu nahlížím na sedadla cestujících…. „VYPRODÁNO“!!! Až na zadních sedadlech musejí všichni slyšet, jak mi padá obrovský balvan ze srdce. Obloha se v těchto chvílích nebezpečně zatahuje, a proto navrhuji všem přítomným, že je možné pochod vynechat a jet rovnou na hrádek. Možná by to i bylo přijato, ale dozvídáme se, že ve Frymburku na nás čekají další cestující. V rychlosti se tedy shodujeme na tom, že dojedeme do Frymburku a tam se rozhodneme jak dál. Rychle přebíhám do dodávky a tam na mne čeká další příjemné překvapení… jsme opět plni! Seznamuji i tady všechny přítomné se stavem věcí a razíme si to za autobusem.

Půjdeme, nepůjdeme?
Cestou nás přepadá hodně intenzivní přeháňka, ale jak se blížíme k Frymburku, je možno na obzoru pozorovat protrhanou oblohu, což se nakonec ukazuje jako rozhodující faktor pro konečné rozhodnutí. Výšlap se uskuteční.

Potvrzuji převoz a tak za několik málo desítek minut po našem rozhodnutí stojíme na Frýdavě a konečně může Vicki Neubauerová uvítat všechny účastníky a seznámit je s pověstí, na jejímž obsahu je zvolena trasa i cíl našeho dobrodružného pochodu. Po celou dobu uvítání je ještě obloha roztrhaná, ale od jihozápadu se již začíná zase mračit, což zvěstuje další příval vody. Jsem proto rád, že se skupinka pomalu vydává na cestu. Je vyřešen i menší problém s garderobou nejmladší účastnice našeho výletu, Christinky Denkmair, takže odstartování šestikilometrového pochodu již opravdu nic nebrání.

Pochodujeme!
Již po pár desítkách metrů je vidět, že to bude veselý pochod. Čelní skupinka to zpočátku pojímá velmi sportovně a rozhodne se prohánět zbytek pelotonu ve vskutku svižném tempu. Nezastaví je ani špatně zvolená cesta na křižovatce situované hned z kraje výletu (marně přemýšlím, co je vede k rozhodnutí, vydat se do té polní rozbahněné cesty :o). Nasazené tempo ovšem vůbec (s důrazem na slovo VŮBEC) nevzrušuje skupinku okolo naší nejmladší účastnice. V jedné chvíli, kdy chvost účastníků pochodu kontroluji pohledem ze zhruba stometrové vzdálenosti se mi zdá, že snad trhají kytičky okolo cestičky…

Čím jsme blíže Svatému Tomáši, tím více se natahuje náš průvod. V jednom místě to odhaduji na jeden kilometr od prvního po posledního pochodujícího. To znamená jediné - dostat se na špic tohoto hada a zpomalit ho, bude vyžadovat dlouhý rychlý krok . Zprvu si zkouším ulevit telefonátem do předních pozic, ale tato strategie šetření kroků nevychází. Nezbývá než vyrazit. Ještě předtím ale registruji u ostatních účastníků zvýšenou aktivitu při štrachání v batozích… To přichází první z celkem tří vydatnějších spršek a lidé se snaží vyhledat v útrobách tlumoků nějaké deštníky či pláštěnky. V tuto chvíli můžeme na málo místech naposledy vidět modrou oblohu. Obleču mou malou dcerku do podobného vybavení a vyrážím na kvapný pochod na čelo „závodu“.

Kynologický klub Lipno v akci
Důvod pro zpomalení je prostý. Zhruba ve dvou třetinách nás čeká program, který pro nás připravil Kynologický klub Lipno. Problém je v tom, že jsem nahlásil časy, které se neshodují s nasazeným tempem pochodu. Nakonec se zastavujeme u božích muk, kde si čteme pohnutý příběh, který se na tomto místě odehrál v 17. století a tím potřebné minuty zdržení nabíráme.

Sponzoři

Dostávám zprávu, že kynologové jsou na místě. To je zpráva z kategorie dobrých a já vyrážím dopředu, abych byl na místě první a doladil s chlapy poslední detaily. Když jsou ujasněny všechny podmínky, mizí všichni aktéři kynologické vložky v lese, ze kterého vyrazí až po příchodu všech pochodujících. To se odehrává v několika následujících minutách a ukázce tak již nic nebrání.

Celá scénka se točí okolo připomenutí faktu, že kraj kolem Svatého Tomáše nebylo v minulosti možno svobodně navštěvovat. Celá zdejší oblast spadala za minulého režimu do takzvaného hraničního pásma, kde se pohybovala pohraniční policie a pes byl tehdy běžným pomocníkem při zadržení „narušitele“ státní hranice.

Průvod se zastavuje na vytyčeném místě a tak můžu dát znamení, že vše je tak, jak má být. Nato vyráží ze zatáčky auto značky Lada, které jakoby vypadlo z oka autům vozového parku Veřejné bezpečnosti. Nechybí ani stylová SPZ. Těsně před nadšenými dětmi brzdí a z jeho útrob vyskakují dva ochránci hranic. Jeden je uniformovaný a druhý je označen coby pomocník pohraniční stráže. Právě on je venku první a ve vteřině přiskakuje k nedalekému křovíčku, kde napojuje své červené sluchátko k „místní telefonní lince“. Uniformovaný člen posádky vozu běží rychle k zadním dveřím a pouští na scénu třetího do hry. Čtyřnohý přítel má za úkol najít nahlášeného diverzanta. Ten se již vyřítil z lesa o několik málo desítek metrů dál a svižným krokem si to hrne ke státní hranici. Uniformovaný člen hlídky dává povel svému psu a ten v několika málo vteřinách hledaného zneškodňuje. Přichází ukázkové nasazení pout a poté ještě stylovější scénka s výslechem přímo v terénu. Děti se smějí, rodiče jakbysmet. Po názorné ukázce se ujímá slova Roman Bravenec a v kostce seznamuje posluchače o minulosti zdejšího kraje. Nechybí ani hromadné hlazení čtyřnohého kabrňáka.

Závěrečná fáze
Po skončení kynologické ukázky nás čeká poslední stoupání a na jeho konci vysněné hodování pod Vítkovým hrádkem. Jsme zmoklí, někteří unavení, ale povětšinou šťastní. K vítkovu hrádku dorážíme postupně. Čeká tu na nás již milý kastelán a tak někdo z nás spěchá ihned na vyhlídkovou plošinu, několik dobrovolníků se vrhá do lesa pro proutky na opékání, jiní připravují ohniště a všichni do kupy se těšíme na ten zasloužený kousek uzeniny. Stačíme se ještě hromadně vyfotit a pak už podhradí provoní opékání buřtů. Děti, mnohé zabalené v pláštěnkách, jsou šťastné, unavené a v nejednom případě také ukázkově umazané.

Náš výlet pomalu končí. S přicházející tmou se začíná i citelně ochlazovat a tak první z nás nasedají do autobusu (někteří mění vyhřátý autobus za místní – taktéž vyhřátý – lokál :o). Zbývá ještě uklidit podhradí, rozloučit se s kastelánem a následovat ostatní. Až v této chvíli si oddechuji a s pocitem, že se i přes nepřízeň počasí celý výlet podařil, vymýšlím již příští akci, tu podzimní…




Dobrá nálada

Věčně poslední

Seznámení

Naslouchání

Posluchačky

Poslouchá ten táta?

Na ramenou

Kde jsou?

U božích muk

Formování

Pohromadě

Rychlá akce

Drsná parta

U výslechu

Povídání

Chvíle pro něhu

Na Svatém Tomáši

Veselá maminka

Kastelán

Focení v podhradí
Konečně!

Hlavní chod

Šťastná dvojka

Po občerstvení

Pohodvá atmosféra



Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!