Pověsti

Svazek 10 - Schwarzenberský plavební kanál

Čtenář | 06. 05. 2007 | Přečteno 3328x |
Už uplynulo mnoho let od dob, kdy hraniční hvozdy Třístoličníku pokrývaly nepřístupné pralesy. Poté, co začalo nesmělé hospodářské využívání této oblasti, stáli vlastníci před nelehkým úkolem: Dostat obrovské lesní bohatství ze vzdálených míst do civilizace, aby mohlo být dále použito k různým účelům. V oné době, kdy žádné vhodné dopravní prostředky nebyly k dispozici, připadl lesní inženýr Josef Rosenauer (1735-1804) na geniální myšlenku: Vybudovat plavební kanál a tak zpřístupnit téměř 14.000 ha lesních ploch šumavského masivu na krumlovském panství knížete ze Schwarzenbergu. Jednalo se o dřevní hmotu o objemu zhruba 10 miliónů metrů, která by se dodávala jako palivové dříví do hlavního města Rakousko - uherské monarchie Vídně. Tehdy měla Vídeň okolo 180.000 obyvatel a byla po Londýnu, Paříži a Neapoli čtvrté největší město v Evropě.

Jedinečnost kanálu spočívala v tom, že jako první lidskou rukou vytvořená vodní cesta spojoval svodnou oblast Vltavy (tekoucí do Severního moře) s oblastí Dunaje (směřující do Černého moře). Tím bylo umožněno splavovat dřevo z jihovýchodní části Trojmezenského pralesa podle potřeby buď do Vltavy nebo Dunaje. V době vzniku byl samozřejmě důležitější Dunaj jako vodní trasa vedoucí do Vídně.

Josef Rosenauer se narodil v roce 1735 ve Chvalšinách nedaleko Červeného Dvoru, což bylo letní sídlo knížete ze Schwarzenbergu. Na jeho bystrost a šikovnost byl kníže záhy upozorněn a Rosenauer byl přijat do panských služeb. Už jako lesnický učeň ve Schwarzenbergské bažantnici Rosenauer objevil, že by bylo možné ve Svatotomáškém pohoří v prostoru Růžového vrchu (790 m nadmořské výšky) překonat středoevropské rozvodí a to prostřednictvím uměle vybudovaného kanálu. Ten by využil vodu z potoka Světlá (Lichwasserbach) vinoucího se po úpatí Třístoličníku a směřujícího do Studené Vltavy a napojil by se na potok Zwettlbach tekoucí na rakouské straně a ústící do říčky Grosse Mühl (již povodí Dunaje). Zatím však zůstávalo pouze u myšlenky.

Kníže ze Schwarzenbergu poslal nadaného mladíka na studia do inženýrské akademie ve Vídni. Pro chlapce to byla velká čest, protože Rosenauer se narodil v chudé rodině, která by studium nikdy nemohla zajistit. Schwarzenbergové však prosluli vyhledáváním talentů a jejich zapojováním do svých služeb. Svou roli snad také sehrála podle některých úvah skutečnost, že Rosenauer mohl být Schwarzenbergův nevlatní syn. Ať tak či onak, mladý muž knížete nezklamal a studium úspěšně zvládl. Po svém návratu na krumlovské panství v roce 1771 byl Rosenauer jmenován lesním inženýrem.

Rosenauer na nápad plavit dříví z povodí Vltavy do Dunaje nezapomněl . Jak uvádí tehdejší prameny, „s přesností výzkumníka a posedlostí fanatika započal uskutečňovat svůj záměr". Mnoho času strávil v lesích vyměřováním, aby nalezl nejvhodnější místo, kde lze obě povodí spojit. Důležitý byl samozřejmě i dostatečný zdroj vody (využil zejména Jezerního potoka z Plešného jezera) k zajištění potřebná hloubky při splavování. To bylo mimo jiné umožněno vystavěním malých zdymadel po celém úseku kanálu.

Trvalo 3 roky nežli se Rosenauer mohl odvážit předložit knížeti první ucelený projekt kanálu. Kníže přijal návrh veskrze pozitivně. Jak by také ne: Pokud by se myšlenka uskutečnila (a vše vypadalo, že jde o reálný projekt), znamenalo by to do knížecí pokladny obrovský příliv prostředků. Mimo to by bylo možno pokračovat v další kolonizaci neprostupných pralesů, jelikož bylo zřejmé, že provoz kanálu bude vyžadovat značné množství pracovních sil. Poté začal Rosanauer za použití velmi jednoduchých prostředků (vodováhy aj.) s vyměřováním budoucí trasy kanálu od rozvodí na Růžovém vrchu k potoku Světlá voda na bavorské hranici.

Po ukončení přípravných prací předložil tedy Rosenauer knížeti podruhé celý projekt kanálu. Přitom navrhl, že stavební náklady prvého roku bude hradit sám ze svých prostředků; další financování by mělo podle jeho propočtů být prováděno z očekávaných výnosů při plavení palivového dřeva.

Dne 29.dubna 1789 se konečně začalo s výstavbou kanálu. Zhruba 1.200 pracovníků vyhloubilo ručně v tomto roce první 21 km dlouhý příkop od rozvodí až k potoku Hefenkriegbach. Poté, co se císařská dvorní komise osobně přesvědčila, že kanálem voda z povodí Vltavy přes evropské rozvodí opravdu protéká do Dunaje (na tehdejší dobu se jednalo o neuvěřitelné řešení), udělil císař Leopold II. knížeti ze Schwarzenbergu privilegium ke splavování dřeva na dobu 30-ti let. Rosenauer byl jmenován knížecím plavebním ředitelem a tím podřízen bezprostředně knížeti. Po zkušebním provozu se kanál začal dále prodlužovat ve směru Jelení Vrchy.

Dne 15. dubna 1791 začal plný plavební provoz. V tento den bylo na Šumavě do kanálu vhozeno 84 klaftrů (252 metrů) palivového dřeva a splaveno přes říčku Grosse Mühl do Dunaje. Zde pak bylo dřevo naloženo na loď a odesláno do Vídně, kam dorazilo za 8 dnů. Již v prvém roce provozu kanálu bylo do Neuhausu na Dunaji takto dopraveno 36.000 metrů palivového dřeva.

V roce 1793 byl tzv „Starý kanál" (od Jeleních Vrchů až k rozvodí) dokončen. V oněm pětiletém stavebním období bylo zbudováno nejen 32 km kanálu, nýbrž také regulováno 7,5 km potoka Zwettlbach, dále zřízeny doprovodné trasy (tzv. Trepplweg) a vybudováno 87 můstků, 157 vodních propustí, 22 propustí a 20 kamenných hrázek.

V následujících letech se Rosenauer zaměstnával dalšími vodními projekty a postavil mimo jiné Vchynicko - Tetovský kanál na řece Vydře, která se nachází nedaleko oblasti pramene Vltavy, vzniká z potoka na úpatí hory Luzný a posléze pod jménem Otava severně od města Písku ústí do Vltavy.

V roce 1804, několik měsíců před tím, než se v Horní Plané narodil další velký syn Šumavy - Adalbert Stifter, umírá Josef Rosenauer ve stáří 69 let v Krumlově. Stavbou kanálu a rovněž tak plavením dřeva přispěl nejen k otevření Šumavy pro hospodářskou činnost, ale také poskytl práci mnoha tisícům lidí.

Ernest Mayer, Rosenauerův následník ve funkci plavebního ředitele, začal v roce 1821 s výstavbou tzv. „Nového kanálu", od Jejeních Vrchů až k potoku Světlá voda na úpatí hory Třístoličník. Namísto obtoku hory Plešivce (Flösberg), jak plánoval Rosenauer, navrhl Mayer odvážnější řešení: Proražení horského štítu 419 m dlouhým podzemním tunelem, čímž mohl být plánovaný kanál zkrácen o 19 km. „Velkolepě vymyšleno a odvážně provedeno" - tak komentoval dílo tehdejší protokol hornorakouské zemské vlády. Tunel patří k prvním stavbám svého druhu v Evropě.

V září 1821 tedy následuje zahájení prací na tunelu. Po zřízení dvou svislých odvětrávacích šachet mezi vchodem a východem tunelové štoly hlubokých 13 a 15 m se razilo současně ze šesti míst. Na proražení hrubozrnné žulové skály bylo zapotřebí téměř 4.000 kg střelného prachu. Vstup a rovněž tak výstup z tunelu byl opatřen žulovým vytesávaným portálem v novogotickém, popř. klasicistickém stylu, aby dílo mělo odpovídající vzezření. Jako spojnice ke „Starému kanálu" byla zřízena 306 m dlouhá vodní dráha - tento splav (skluz), jako také ostatní skluzy na kanálu jsou užší, mají větší spád a na stěnách a dně byly opatřeny trámy, později byly vyloženy žulovými deskami, aby je plovoucí dřevo nemohlo poškodit.

Celková délka kanálu činí od potoka Světlá voda až k rozvodí 44 km, délka regulovaného potoka Zwettlbach 7,5 km. Úplná plavební dráha až k říčce Grosse Mühl je pak 51,5 km a počítáme-li vzdálenost k Dunaji jde o 80 km. Dno kanálu je povšechně na úpatí široké 190 cm, na horním okraji 380 cm, hloubka činí 95 cm a kanál vykazuje průměrný spád 0,2%. Výška štol v tunelu činí s ohledem na pohodlnou manipulaci pracovníků se dřevem 2,5 m, šíře tunelu je 2,8 m, přičemž polovina slouží jako chodník (Treppelweg) a zbytek (jež se nachází o 60 cm hlouběji) je používán jako plavební koryto. Kanál vykazuje jednotný spád okolo 2%.

Plavební dílo napájí 27 potoků, dodatečně k tomuto účelu byla vyvýšena hráz Plešného jezera a zřízeny 3 umělé vodní nádrže: Rosenauerova nádržka u potoka Světlá voda, Jelení jezírko nad obcí Jelení Vrchy a nádrž Říjiště u Rossbachu. Aby mohla být při dopravě dřeva využita voda větších potoků, byly zbudovány splavy, podobně jako u východu z tunelu. Tato 60 cm široké a 70 cm hluboká vodní koryta jsou obložena na dně a stěnách žulovými deskami a mají spád od 3 do 10%. Takovéto spojnice se nacházejí u Jeleního potoka, Jezerního potoka a Říjiště a jejich délka se pohybuje od 900 do 1.400 m.

Na základě rychlosti plavení okolo 1 m/sec (=3,6 km za hodinu), což odpovídá zhruba rychlosti lidské chůze, činí doba plavení od potoka Světlá voda do Jeleních Vrchů asi 3 hodiny.

Dlouhé, na sníh bohaté zimy pomohly v předjaři vylepšit bilanci vody k transportu dřeva. Rovněž umožnily, aby dřevo zpracované do palivových rozměrů mohlo být na saních dopraveno až ke kanálu. Těžba dřeva se neomezovala jen na blízké okolí kanálu. Dřevo z hlouběji ležících lesů bylo nejprve dotaženo k Vltavě, poté Vltavou splaveno do Želnavy a odtud povozy odvezeno ke kanálu. Plavení začínalo v dubnu nebo v květnu, podle toho, kdy při tání sněhu bylo k dispozici co nejvíce vody, optimální hloubka vody činila 80 cm. Pokud voda k přepravě nestačila, byl vodní přítok posílen vodou z umělých nádrží. Na druhé straně, bylo-li vody příliš, odpouštěla se bočními výpustmi.

Plavení dřeva řídil plavební ředitel. Jemu byli podřízení tzv. „vhazovací" a „vykládací" komisaři a rovněž 6 komisařských stanic, na každé stanici pracovalo ve dne 20-24 „chodců" a stejný počet přes noc. Celkem bylo při plavení zaměstnáno 1.200 osob. Hlavní úloha tohoto „dohlížecího" personálu spočívala v tom, že uvolňovali pomocí speciálních háků zachycené dřevo a udržovali tak splavování v chodu. „Protože tahle práce spočívá spíše v lehčích nohou než v tělesné námaze, budou využívány přednostně děti obojího pohlaví ve stáří 10-16-ti let, které si z naplaveného vhodného dříví vystaví u kanálu malé přístřešky, kde si mohou uvařit oběd nebo v malých přestávkch při práci odpočinout", napsal v provozních pokynech Mayer.

První plavení v tunelu v roce 1824 popisuje Mayer následovně: Děs bylo vidět v očích „chodců", kteří se měli pohybovati uvnitř hory. Nejen hučení a sténání řítící se vody v uzavřeném klenbovém prostoru, ale zejména tisíceré nárazy plavícího se dřeva na stěny vzbuzovaly obavy, že při nahromadění dřevní hmoty může dojít k ucpání východu, nahromadění se vody a následně způsobení smrti zde pohybujícího se personálu. Avšak jak zkušenost praví: Vše je možné snést a překonat. A tak převzalo později řízení plavby dřeva uprostřed hory skupina pořádných chlapů, kteří, aby si tu hrůzu a děs pěkně vychutnali, přes zákazy dřevo hradili a pak zprudka uvolňovali a tak popsané impozantní účinky znásobili a užívali si je ještě na vyšším stupni.

Ohledně všedního dne „chodců" se uvádí: Člověk by myslil, že lidé, kteří od páté hodiny raní do sedmé hodiny večerní namáhavě pracují a v tomto časovém rozmezí jen jednu hodinu na polední odpočinek mají, budou věnovat všechno své úsilí jen k nalezení místa na přenocování. Avšak protože pracovní společnost je tvořena chlapci i děvčaty, kteří vědomě z domova pňnášejí citery, housle nebo, jak bývá v Čechách ještě zvykem, dudy, pořádají tito 2-3krát týdně na volných prostranství zábavy s tancem, které na žádný pád nejsou vhodné k tomu, aby ochablé údy posílily. Neboť navzdory vší zábavě následující den práce s čerstvým úsilím opět začíná a pokračuje.

V roce 1860 bylo nutno provoz na kanále přeorganizovat tak, aby mohly být plaveny kmeny o délce 19m, v některých úsecích dokonce až 24 m. K tomu bylo nutné zvětšení úhlu zakřivení zatáček kanálu a rovněž vydláždění stěn žulovými deskami; vchod do tunelu musel být o 30 m zkrácen a tak délka činí nyní 389 m. Na říčce Grosse Mühl plavení užitkového dřeva nebylo dále možné, protože dlouhé kmeny by poškozovaly jezy a mlýny a doprava krátkých dřev se stala nehospodárnou.

V roce 1887 bylo zřízeno mezi kanálem u ústí potoka Hefenkriegbach a Vltavou u Želnavy, tedy podél trasy na plavení dřeva, spojovací koryto dlouhé 3,9 km, takže dřevo mohlo být splavováno do Vltavy. Zde se kmeny vázaly do vorů, které však u Lipenského terénního zlomu musely být rozebrány, protože Vltava u tzv. „Čertovy stěny" nebyla splavná. Kmeny se odtud odvážely povozy na shromaždiště ve Vyšším Brodu, kde byly opětně sestaveny do vorů a plaveny do Prahy, zčásti až do Hamburgu. Po zahájení železničního provozu na trati Želnava - Budějovice mohlo být dříví okolo Čertovy stěny dováženo přímo do Budějovic a dále pak splavováno po Vltavě do Prahy.

S ohledem na klesající potřebu palivového dříví na základě nárůstu uhelného topení se zhruba stoletý zlatý věk tzv. Vídeňské plavby" chýlil ke konci. Poslední plavení po celém úseku kanálu se konalo v roce 1890. Od svého započetí v roce 1791 bylo takto do Vídně dopraveno zhruba 7 milionů metrů palivového dřeva. Pro uvedenou potřebu muselo být ročně vykáceno okolo 1 km2 lesní plochy. Při úplné ploše hospodářsky využitelného lesa Šumavy ve zdejším úseku o rozloze 140 km2 odpovídalo vykácené množství při uvažované době růstu lesa 130-ti let dosti přesně oné ploše, která musela být ročně poražena. V této souvislosti však musí být poukázáno na skutečnost, že již tehdy byla rozpoznána jedinečnost šumavských pralesů se smrky mnohdy staršími více než 400 let a v roce 1860 v okolí Boubína vyhlášena chráněná oblast Boubínský prales - tedy ještě dříve, než byly zřízeny národní parky v USA.

Během I. světové války se opět po krátkou dobu plavilo dříví do Rakouska. V srpnu 1916 se v okolí Růžového vrchu plavilo naposledy a sice 1.350 metrů palivového dříví pro firmu Vonwillen v Haslachu. V roce 1935, v roce dvoustého výročí Rosenauerova narození, předalo Schwarzenbegské lesní ředitelství v Horní Plané koncesi pro rakouskou část plavebního kanálu (Rothbach - Iglbach) klášteru Schlágl. Plavební provoz na české straně mezi potokem Světlá voda a Želnavou po skončení II. světové války pokračoval až do roku 1966. K plavení byli převážně využívání studenti lesnických odborných škol.

Plavební kanál a jeho spojnice se dnes nachází v rozličném stavu: Zčásti je naplněn vodou, zčásti zcela vyschlý, místy zpustlý a zarostlý lesními dřevinami, avšak na některých částech ještě velmi dobře udržovaný (poslední platí zejména pro skluzy).

Zajímavé úseky

  • Rosenauerova nádržka, potok Světlá voda, Rosenauerův pomník
  • tunel s restaurovaným vstupním a výstupním portálem v Jeleních Vrších
  • Jelení jezírko a splavy
  • zaústění Jezerního potoka s Rosenauerovo kapličkou
  • Plešné jezero, Jezerní potok ajezerní splav
  • akvadukt u Rossbachu (Koňského potoka)
  • jezírko u Říjiště
  • Želnavský smyk až k Vltavě
  • zrestaurované smyky podél rakouské trasy plavebního kanálu
  • evropské rozvodí u Růžového vrchu
  • sloupoví-stupně u Vltavy
Chronologie

  • 1735 Josef Rosenauer se narodil v obci Chvalšiny na krumlovském panství knížete ze Schwarzenbergu.
  • 1750 Josef Rosenauer nastoupil jako lesnický učeň do bažantnice v Červeném Dvoře.
  • 1753 Císařovaná Marie Terezie udělila Svobodnému pánu z Glechteru privilegium plavení dřeva po řekách Grosse Mühl a Dunaji z jihozápadní části Třístoličníku; toto privilegium přešlo v roce 1766 na biskupství v Pasově; v době od 1766-1786 bylo dodáno klášterem ve Schláglu 6.000 klafterů dřeva.

  • 1758 Josef Rosenauer se stal lesnickým adjunktem v Krumlově.
  • 1771 Josef Rosenauer se vrátil ze studií ve Vídni, kam jej kníže poslal a byl jmenován lesním inženýrem.
  • 1774 Josef Rosenauer předložil knížeti první návrh projektu plavebního kanálu.
  • 1775 Josef Rosenauer započal s vyměřováním trasy kanálu.
  • 1778 Josef Rosenauer předložil knížeti druhý návrh projektu a nabídl se, že stavební náklady první rok bude platit ze svých prostředků; další náklady budou hrazeny z očekávaných výnosů plavení dřeva.
  • 1779 Josef Rosenauer navštívil zemský zeměměřický úřad v Praze k projednání svého záměru.
  • 1780 Josef Rosenauer byl vyslán knížetem s úkolem prověřit splavnost Vltavy u Čertových proudů.
  • 1784 Josef Rosenauer vypracoval návrh obeplout Čertovu stěnu 6,3 km dlouhým a 5,7 m hlubokým kanálem, což bylo schváleno; v roce 1785 se mělo začít sbudováním; tento návrh však byl komisí nakonec zamítnut z důvodů vysokých nákladů.
  • 1789 Dne 29.4. 1789 byla zahájena výstavba Schwarzenbergského kanálu; první 21 km dlouhý úsek se táhl od prameniště Zwettlbachu přes rozvodí až do Hefenkriegbachu. Ještě ve stejný rok se mohla císařská komise přesvědčit, že voda kanálem z vedlejších přítoků Vltavy skutečně protékala přes rozvodí do Dunaje.
  • 1790 Dne 20.2. 1790 zemřel císař Josef II.; jeho nástupcem se stal Leopold II. Na jaře 1790 bylo provedeno zkušební plavení dříví: Leopold II. udělil knížeti ze Schwarzenbergu privilegium k plavení palivového a dlouhého užitkového dřeva.
  • 1791 Dne 15.4. 1791 začalo plavení dřeva; první palivové dříví bylo vhazováno do kanálu u Růžového vrchu a po 1 dnu vyloveno u Untermühl.
  • 1792 Plavební kanál dosáhl obce Jelení Vrchy; tím byl Starý kanál hotov.
  • 1804 Josef Rosenauer zemřel jako 69-ti lety v Krumlově.
  • 1805 Ernest Mayer, nástupce Rosenauera ve funkci plavebního ředitele, nahradil u Rossbachu dřevěné žlaby kamenným můstkem s vydlážděným vodním korytem.
  • 1821 Ernest Mayer začal s výstavbou Nového kanálu za spolupráce s inženýrem Faltou a Krausem, přičemž Mayer namísto plánovaného obeplutí hory Plešivec zde navrhl proražení podzemního tunelu. Privilegium k plavení dřeva bylo obnoveno na dalších 30 let.
  • 1823 Stavba tunelu byla dokončena.
  • 1824 Poprvé bylo dřevo splavováno podzemním tunelem.
  • 1835 Zřízena umělá zásobárna vody pro plavení - Jelení jezírko.
  • 1851 Privilegium k plavení dřeva prodlouženo o dalších 30 let.
  • 1860 Budování plavební cesty k obeplutí Čertovy stěny. Plavení ve Schwarzenbergském kanálu přeorganizováno na dopravu dlouhých kmenů. Zkrácení tunelu o 30 m na stávajících 389 m.
  • 1887 Mezi kanálem u ústí potoka Hefenkriegbach a Vltavou u Želnavy zřízen Želnavský smyk.
  • 1888 Zahájení provozu železnice v okresu Mühl, Rakousko.
  • 1889 Naposledy bylo plaveno dříví v celém úseku kanálu.
  • 1892 Zahájení provozu železnice v úseku Želnava- Budějovice.
  • 1916 Plavení dřeva během I. světové války u Růžového vrchu.
  • 1926 V Želnavě postaven mostový kabelový jeřáb, zřítil se při orkánu, o 3 roky později opět postaven.
  • 1930 Naposledy plaveno dříví do rakouského Haslachu.
  • 1935 Knížecí lesní ředitelství v Horní Plané předalo koncesi na plavení dříví klášteru ve Schláglu.
  • 1966 Naposledy plaveno dříví na české straně v úseku mezi potokem Světlá voda a Želnavou, které bylo provozováno od konce II. světové války.


Autor: Ing. Bohumil Vácha
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek