Pověsti

Svazek 9 - Tajemství pomníku

Čtenář | 12. 03. 2007 | Přečteno 2957x |
Skutečný příběh pomníku nad Plešným jezerem podle vypravování pana Raimunda Paleczka, pra-pra-pra-synovce stavitele Adolfa Paleczka. Pan Raimund Paleczek navštívil naše Šumavské prodejní museum „Hvozd" v srpnu 2003 a s jeho laskavým svolením byly vydány následující paměti.

Stane-li poutník přicházející od Jeleních Vrchů či Nové Pece na břehu Plešného jezera a pohlédne jihovýchodním směrem k hoře Plechý, spatří mezi vysokými smrky kamenný sloup, vypínající se pod vrcholem hory. Sloup, pomník básníka Šumavy Adalberta Stiftera, je dnes viditelný jen stěží, svírají jej koruny okolních stromů. Ještě před padesáti lety byl pohled na pomník mnohem volnější a před sto lety dominoval tento obelisk celé siluetě hory.

Od doby, kdy prostí obyvatelé Šumavy za nelehkých povětrnostních podmínek a mimořádné fyzické zátěže pomník vztyčili, uplynulo přes 125 let. Vybudování se uskutečnilo pouhých devět roků po básníkově smrti a rovněž na dnešní dobu jde o pomník mimořádných rozměrů.

Adalbert Stifter nikdy nepřerušil kontakt se svým rodištěm Horní Planou. Naopak, Šumava a její obyvatelé jej při psaní knih neustále inspirovali. Také se Šumavany, jejichž profesní cesty mnohdy vedly do centra Rakousko-Uherské monarchie, Vídně, udržoval velmi přátelské kontakty. A jako hornorakouský školní rada v Linzi měl Stifter i ve Vídni různé povinnosti. Sepjatost vídeňských Šumavanů se svým starým domovem byla tak silná, že v polovině 19.století založili vlastní krajanský spolek, nazvaný „Němci z jižní Šumavy ve Vídni". Když Stifter v lednu 1868 zemřel, byl právě předsedou spolku jeho přítel a obdivovatel Jordán Kajetán Markus (1831-1893), působící ve Vídni jako ředitel měšťanské školy. Markus původně pocházel z Frymburka, městečka na břehu Vltavy asi 25 km od Horní Plané, bydliště Stifterovy věčné lásky Fanny Greiplové.

Markus brzy připadl na nápad uctít básníka a jeho dílo monumentálním pomníkem. Ten se měl zvláštním způsobem vztahovat k místům, která Stifter líčí ve svých knihách, především pak k místům šumavského „Hvozdu". Stanovy spolku se pro takový projekt výborně hodily. Kromě jiného v nich totiž stálo, že účelem a cílem spolku je „uchovávati uctivou památku" slavných krajanů šumavského jihočeského domova. Podle původního plánu měl být na skalní stěně nad jezerem umístěn nápis „A.Stifter", jehož dvoumetrová zlatá písmena měla zářit do dálky a být čitelná dalekohledem až z Horní Plané. Další variantou bylo vytesat do skály citát z některého Stifterova díla. Dne 15.července 1869 předložil Markus knížeti Janu Adolfovi ze Schwarzenbegu (1799-1888), majiteli lesů v okolí Horní Plané, žádost o povolení obou variant. Kníže souhlasil s tím, aby nejprve bylo do skalní stěny vytesáno jen básníkovo jméno (odpověď ze dne 30.srpna 1869).

Avšak až do roku 1875 nebyly v této záležitosti podniknuty žádné další kroky. Lze předpokládat, že na tom měl svůj podíl odmítavý postoj dědičného prince Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu, který v projektech spatřoval hrozbu pro narušení přírodního charakteru šumavské oblasti. Také sochař Johann Rint z Lince (1815-1878), od něhož mimo jiné pochází básníkova posmrtná maska, od záměrů kvůli technickým potížím odrazoval. Skalní stěna zde má totiž značný převis a postavit vhodné lešení bylo v tehdejší době, navíc v tak odlehlé a těžko přístupné oblasti, technicky téměř neproveditelné. Teprve nyní dozrál nápad vztyčit Stifterovi pomník ve tvaru obelisku. Podnět k tomu prý dal Rint.

Povolení knížete již bylo k dispozici. Rozpočet na uskutečnění projektu činil 1.600 zlatých, prostřednictvím darů bylo vybráno 1.047 zlatých. Nyní nastalo hledání umělce, který by se ujal ztvárnění obelisku. Jeho jméno mělo zaručovat určitou úroveň a umělec sám měl požadovat co nejnižší honorář. Spolek jej našel prostřednictvím Rinta ve vídeňském staviteli a c.k. vrchním stavebním radovi rytíři Heinrichu z Ferstel (1828-1883). Po úspěšném naplánování v březnu 1876 pověřil Markus zednického mistra Wagnera z Frymburku, aby pro práci hledal vhodného kameníka. Kameník byl nalezen v osobě knížecího lesního hajného a kameníka Adolfa Paleczka (1837-1910) z Jeleních Vrchů. Ten se kamenickému řemeslu naučil od svého otce Josepha Paleczka (1789-1876), který mimo jiné vletech 1838-1840 vystavěl klenbu Schwarzenberského plavebního kanálu. Kníže Jan Adolf Schwarzenberg poskytl tomuto knížecímu dřevomistru a dozorci nad kanálem „za jím provedenou klenbu podzemního kanálu u Jeleních Vrchů" sud piva z knížecího pivovaru Černá v Pošumaví. Joseph Palezcek pocházel z ryze české vesnice Radostice u Kamenného Újezda.

Adolf Paleczek požadoval za celou zakázku 1.500 zlatých, což i když bylo o 100 zlatých méně než rozpočet, představovalo o 453 zlatých více, než spolek vybral. Markus se proto ohlížel i po jiných kamenících. Ti však požadovali stejnou cenu nebo ještě vyšší. Nakonec zakázku dostal přece jen Adolf Palezcek, zřejmě také proto, že postavení kameníka zaměstnaného u knížete Schwearzenberga nebylo zcela bez významu. Tak bylo zajištěno alespoň „oficiální" spojení s knížecí lesní správou a dědičným princem, o jehož souhlas musel Markus ještě velmi usilovat.

Zahájení stavby se opět zdržovalo, neboť dědičný princ se nyní zasazoval o zřízení pomníku v Horní Plané. Oproti tomu přesvědčoval Markus knížete Jana Adolfa Schwarzenberga, že by pomník měl být postaven nad Jezerní stěnou Plešného jezera, na místě, které básník zvláště pojal do svého srdce. Bohužel však při svých argumentacích nešťastně poukázal na finanční dar ve výši 300 zlatých od podnikatele Adalberta Lanny (1838-1909) z Českých Budějovic. Tím nechtěně zesměšnil knížecí dar ve výši 20 zlatých z roku 1869. Rozlícený dědičný princ se nyní otevřeně postavil proti projektu s tím, že představuje „zásah do života okolních lesů" a že spolek nedostane „ani krejcar podpory." Po Markusových opakovaných omluvách a vysvětleních a po změně stanoviště na návrší u skalní stěny dědičný princ v dubnu 1876 projekt posléze schválil. Mimoto se Schwarzenbergové nenechali zahanbit a rozhodujícím způsobem navýšili svůj dar formou naturálií (dřevo na potřebné lešení a jiné).

Čtenář se jistě podivuje nad rozhodovací pravomocí dědičného prince, vždyť vládnoucí kníže byl jeho otec. Kníže Jan Adolf Schwarzenberg však svému synovi brzy předával vedoucí pravomoci v „podniku Schwarzenberg" - jako svatební dar mu například přenechal v roce 1857 správu panství Netolice a Libějovice. Zde se dědičný princ mohl výborně zaškolit ve vedení nosných hospodářských odvětví schwarzenbergských držav: Lesů a zemědělství. Kromě toho byl dědičný princ člověk s nesmírným smyslem pro umění, patronem „Umělecko topografických sdělení knížecích schwarzenbergských držav v jižních Čechách", redigovaných od roku 1876 Albertem Ilgem a vycházejících ve Vídni. Zřízení pomníku spadalo tudíž jednoznačně do jeho kompetence.

Až nyní započaly stavební práce. Kameník Paleczek si ze svého okolí vybral čtyři pracovníky: Johanna a Franze Saumera, Josefa Schródera a Franze Stiniho. Odborná kvalifikace byla pro výběr zřejmě méně rozhodující než sociální vazby: Všichni čtyři byli totiž povoláním dřevorubci, ale s Palečkem byli nějakým způsobem spřízněni a pocházeli ze stejné obce. Nejstarší byl 39 letý Paleczek, nejmladší 20 letý Franz Saumer.

Dřevorubecká osada Jelení Vrchy byla založena v roce 1796 v souvislosti s plány knížete Schwarzenberga na zpřístupnění oblastí pro lepší využití výše položených partií Šumavy. Přímým podnětem bylo zahájení výstavby Schwarzenberského plavebního kanálu vletech 1789 až 1791. Pomocí kanálu bylo nyní možné hospodářsky využívat lesní plochy masívu Plechého. Jméno obce přejaté od stejnojmenného vrchu Jelenská skála (1.068m) severně od obce napovídá, že se ve zdejší oblasti vyskytovalo hodně vysoké zvěře. V době stavby pomníku však byla vysoká už jen v chráněném území komplexu Boubínského pralesa. To proto, že kvůli hojnému výskytu zvěře tu docházelo k četným krvavým srážkám mezi pytláky z Bavorska a knížecím lesnickým personálem. Pytláctví nabralo takových rozměrů, že ve třicátých letech devatenáctého století zde byla jelení zvěř úplně vystřílena. Již v roce 1819 navrhl tehdejší lesmistr krumlovského panství Eustach Wlczek (1740-1828) knížeti Josefu ze Schwarzenbergu kuriózní řešení, jak omezit pytláctví podél bavorské kranice: Vytřílet vysokou zvěř! K uskutečnění tohoto záměru opravdu došlo, avšak až po smrti Wlczka.

Novousedlíci, většinou pocházející z oblasti Volar a ze sousedních obcí pasovského biskupství, zejména Waldkirchenu, byli na dvacet let osvobozeni od placení poddanských daní. Všichni obyvatelé Jeleních Vrchů byli bez výjimky zaměstnáni v lese jako dřevorubci a u kanálu při splavování dřeva. V roce 1837 (o pouhých čtyřicet let později) již zde stálo 35 domů se 300 obyvateli. V době stavby pomníku měly Jelení Vrchy 250 obyvatel a o několik let později už jen 200. Úpadek plavení dřeva v souvislosti s jeho klesající potřebou od padesátých let 19.století měl dopad na zdejší obyvatelstvo. Docházelo k odlivu do velkých měst a emigraci do zámoří (USA).

V květnu 1876 se tedy pět Šumavanů pustilo do práce. Nejprve si (za jeden den!) postavili poblíž svého pracoviště dřevěnou boudu, v níž přes týden nocovali. V sobotu se vraceli domů do Jeleních Vrchů, aby si opatřili zásoby na další pobyt a pracovní nástroje. Zpátky vyráželi v pondělí ve čtyři hodiny ráno a zhruba za tři hodiny byli opět u své boudy. Zásoby dopravovali k jezeru po staré cestě pro pěší na dvoukoláku taženém volem. Od jezera až k místu prací si však všechno museli vynosit sami. Zpočátku tři dny trvalo, než vytáhli k místu pomníku veškeré nástroje. Potom vybírali v okolí vhodné kameny, z nichž měl být obelisk postaven. Největší žulový blok - základ pomníku našli 210 metrů od jeho budoucího stanoviště. Transport balvanu v surovém, neopracovaném stavu trval 16 dní. Přepravovali jej pomocí válců vytvořených z mladých kmenů na dřevěných kolejnicích. Kameny opracovávali přesně v souladu s dřevěnými modely, které byly zhotoveny podle Ferstelových nákresů. V létě práce pokračovaly poměrně rychle a na podzim téhož roku byl pomník postaven. Příští rok na jaře (1877) již prováděli dokončovací práce. Zacementovali spáry mezi jednotlivými kameny, vytesali nápisy určené spolkem a kousek od pomníku směrem k Jezerní stěně zřídili vyhlídkovou terasu. Byl odtud nádherný pohled na údolí Vltavy - do roku 1956 ještě se slavným „Srdcem Vltavy" u Horní Plané, než jej pohltila hladina Lipenské přehrady.

Odhalení pomníku - tato velkolepá slavnost se konala 26.srpna 1877 za přítomnosti mnoha hostů z celé Šumavy, Horního Rakouska a Bavorska. Časně ráno vyjela z Horní Plané řada vyzdobených vozů do Nové Pece, odkud již bylo nutno pokračovat pěšky. Slavnostní řeč pronesl na vyvýšené tribuně před pomníkem sám iniciátor stavby, ředitel Markus. Poté následovalo odhalení nápisů, Oslava byla sice přerušena silným deštěm (tak obvyklým pro zdejší oblasti), pokračovala však v Horní Plané.

Odhalení pomníku však přineslo pro některé jeho účastníky nečekanou dohru. Markus sepsal, specielně pro tuto slavnost, drobnou knížečku o Stifterově životě a díle. Nesla název „Adalbert Stifter - Slavnostní spisy" a Markusův bratr knížku při slavnosti prodával, ovšem bez úředního povolení. Za to byl na několik dnů uvězněn, a to vše k obecnému pobavení, zejména místního tisku, který celou záležitost šťavnatě okomentoval. Jistě to byl pro Markusova bratra nezapomenutelný zážitek.

Ve Stifterově rodném domě v Horní Plané je podnes vystaven opis listiny, která při stavbě pomníku byla zazděna do jeho podstavce. Jeho opis zní:

Výbor pro zřízení Stifterova pomníku na Plekenstejně na Šumavě se usnesl, aby dílo, jež bylo vytvořeno za všestranné vřelé podpory na znamení lásky a úcty k velikému krajanovi, nedostižnému básníkovi přírody Adalbertu Stifterovi, se svolením vrchnosti, Jeho Jasnosti knížete Adolfa ze Schwarzenbergu, bylo předáno do vlastnictví obce Horní Planá.

Dnes, v den slavnostního odhalení vykonáváme z moci této listiny akt darování a předáváme městysu Horní Planá obelisk, jenž navrhl ve Vídni c.k. profesor a vrchní stavební rada rytíř Heinrich z Fersel a do kamene vytesal knížecí schwarzenbergský hajný a kameník Adolf Paleczek. Městys Horní Planá prohlašuje prostřednictvím podepsaných a k tomuto zmocněných členů obecní rady, že tento dar přijímá a zavazuje se pro všechny věky, že bude vždy bděle dohlížeti na trvání pomníku uctívajícího rodiště váženého vlasteneckého básníka a neustále se starati o jeho uchování.
Plekenštějn na Šumavě den 26.srpna 1877


Na stavebních pracích v roce 1877 se už prapředek našeho hosta nepodílel. Jako knížecí lesmistr se koneckonců musel věnovat svým povinnostem a pro provádění prací na pomníku nebyl z řádné služby uvolněn. Franz Saumer v roce 1936 uvedl, že Paleczek požadovaných 1.500 zlatých skutečně obdržel. Z těchto peněz pak vyplatil své tovaryše, přičemž každý dostal za odpracovaný den 1 zlatý a 30 krejcarů, což byla mimořádně dobrá odměna. Pro srovnání: Paleczek jako dominikální hajný měl tenkrát roční plat 160 zlatých, rozdělený na hotovost (40 zlatých) a naurálie, tj. obilí, sýr, máslo, pivo a palivové dříví (v hodnotě 120 zlatých).

Pomník je vysoký 14,5 m a stojí na tehdy sotva porostlé plošině 221 metrů nad hladinou Plešného jezera, v nadmořské výšce 1.311 metrů. Jedná se o špičatý obelisk (špička dnes chybí) z neleštěných žulových kvádrů, které se skládají z podstavce, několika kostek s nápisy a mohutného žulového sloupu. Na přední straně, která je odvrácená od jezera, stojí nápis „A.Stifter, dem Dichter des Hochwald" (A.Stifterovi, básníkovi Hvozdu). Na zadní straně, lícem k jezeru je psáno „Errichtet 1867-1868" (postaveno vletech 1876-1877). Vlevo čteme řádky z básníkovy novely Hvozd „Auf diesem Anger, an diesem Wasser, ist der Herzschlag des Waldes" (na tomto trávníku, u této vody, bije srdce lesa). Napravo jsou verše ze Stifterovy básně „Im Gebirge" (V horách), kterou složil jako osmnáctiletý student v roce 1823: „Lieg in hohes Gras gebettet, schaue sehnend nach der Felswand" (ležíc ve vysoké trávě, dívám se toužebně po skalní stěně).

Stavitelé ještě několik dnů setrvali na místě, aby vše uvedli do náležitého pořádku. Poté naši čtyři tovaryši vytesali do skály pod vyhlídkovou terasou počáteční písmena svých jmen: J.S., F.S., J.Sch., F. St. Paleczkovy iniciály chybí, neboť, jak bylo zmíněno, se na pracích v roce 1877 sám nepodílel. Skromnost očividně čtyřem spolutvůrcům nedovolila, aby tak učinili na podstavci pomníku. Stavba byla pro ně posvátnou událostí, na kterou pak vzpomínali celý život. Vyprávěli si o cestě z Jeleních Vrchů na vrchol Jezerní stěny, na kterou se vydávali každý týden, o malé boudě, kde uprostřed noci plápolal oheň a kde spali na lůžkách z větví a mechu, o těžké, ale dobře zaplacené práci v úplné odloučenosti uprostřed rozsáhlých lesů. Vybavovali si pravidelné cesty do Bavorska do blízké vsi Lackenhäuser „na jednu holbu piva" nebo i víc, také to, jak se někdy už nestihli vrátit do své boudy a přenocovali v lese pod korunami stromů. Také hovořili o posledních dnech strávených u pomníku po jeho slavnostním odhalení. Společné zážitky mezi nimi vytvořily pevné pouto, i když po čase Johann Saumer a Josef Schröder emigrovali do USA. Johann Saumer pak zemřel po roce 1890 v Pine, Minnesotě a Josef Schróder 12.července 1934 v Chicagu. Franz Stiny a Franz Saumer rok co rok vystupovali nahoru k pomníku a nově natírali své iniciály i svých přátel. Černou barvou počáteční písmena těch, kteří zemřeli, bílou iniciály žijících. V únoru 1936 vystoupil naposled již osmdesátiletý Franz Saumer nahoru a natřel svá počáteční písmena bíle, ostatní černě. Tehdejší lesní asistent v revíru Jelení Vrchy Friedrich Prantl jej vyfotografoval jako posledního žijícího ze společníků před „jejich" pomníkem, hrdého a vzpřímeného, s obligátní dýmkou v ústech. Dýmka patřila k Šumavanům jako kůra ke stromu. Právě tenkrát Sauer vyprávěl, jak se všechno událo. Jeho vzpomínkám, které zaznamenal lesní ředitel z Horní Plané Nikendey, vděčíme za podrobné údaje o průběhu prací na odlehlém vrcholu Plechého. O rok později Saumer zemřel a jeho iniciály zůstaly nezačerněny podnes. Tento prostý muž s velkou pravděpodobností nic ze Stifterova díla nečetl, ale vědomí, že se podílí na zvláštní poctě velikému básníkovi, jenž líčil krásy jejich společného domova, spojilo Saumerův život i život jeho přátel se Stifterem a básníkovým dílem.

V ústním podání v rodině našeho hosta se jako zvláštnost uchovává, že se Adolf Paleczek z prací na pomníku vrátil s dlouhým plnovousem, který si měl oholit až po dokončení díla. Určitou dobu při výstavbě pomáhal také jeho synovec Maximilian Paleczek, který později ve Vyšném u Českého Krumlova vedl kamenickou firmu. Od něj pak pocházejí sloupy krumlovské radnice (1924) a bezpočet náhrobních kamenů na šumavských hřbitovech. Adoff Paleczek neměl žádné potomky. Jeho hrob je zachován na hřbitově v Kájově.

Vletech 1945 až 1989 bylo Plešné jezero a jeho okolí součástí vojenského uzavřeného území. Pomník nebylo možno navštívit, jen za přísného dozoru Pohraniční stráže (zvláštní hraniční policie) bylo vyvoleným dopřáno dojít alespoň k jezeru. Přesto v době Pražského jara v roce 1968 se historicky uvědomělým lesníkům podařilo získat zvláštní povolení ministerstva vnitra, pomník navštívit a provést několik oprav na vyhlídkové terase. Zčásti obnovili litinové zábradlí, které v roce 1900 vyrobil kovář Johann Posset z Nové Pece a které lemovalo kamennou terasu. V roce 1969 pak dva prachatičtí ochránci přírody Ing. Francl a kovář Krejsa umístili na pomník kovovou tabulku s reliéfem Stifterovi hlavy s českým a německým textem, který zní:

Básníkovi Šumavy - obyvatelé Jižních Čech


Až tedy jednou vystoupíte od Plešného jezera nahoru ke Stifterovu pomníku, připomeňte si všechny zúčastněné, kteří se na jeho vybudování podíleli.

Autor: Ing. Bohumil Vácha
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!