Pověsti

Svazek 8 - Z Frymburku na onen svět

Čtenář | 27. 12. 2006 | Přečteno 2652x |
Dnes už široká hladina Lipenského jezera pokrývá místa, kde u původního koryta Vltavy stávala hospoda nazývaná „U pytláka z Černého lesa". V ní se scházeli obyvatelé dílem chudí, dílem bohatší, většinou sedláci a kupci z blízkého okolí. Noc z 30.dubna na 1. května se od nepaměti nazývá Valpuržina noc.

A právě oné noci, prý někdy v 17. století, sešli se ve zmíněném hostinci u stolu sedláci, obchodníci s dobytkem a čeledíni z frymburských statků. Eduard Kirchner, sečtělý a bohabojný člověk, se nechal slyšet, že pokud by člověk šel dnešní noc po Cestě mrtvých, to jest z Frýdavy na Svatý Tomáš, bude mu jeho pouť trvat celý rok a navíc, aniž by chtěl, dozví se mnohé o budoucnosti lidí tu v celém okolí. Opilé hlasy mu odpovídaly smíchem.

„To by bylo sakra snadné, nemyslíš?" pošklebovali se přísedící. Kirchner se nedal: „Já to slyšel od svého dědečka a ten zas od svého. Neberte má slova na lehkou váhu. Nebo má snad někdo z vás odvahu si to zkusit? Stačí vyjít ven - cestu na Tomáš určitě dobře znáte!"

Halas u stolů poněkud utichl. Jít cestou mrtvých o Valpružině noci, kdy duchové mrtvých vstávají z hrobů a spolu s čarodějnicemi se oddávají svým divokým rejům - k tomu člověk potřeboval pořádný kus odvahy. A nebo musel být dozajista blázen.

"Stejně tomu nevěřím," ozval se z rohu pochybovačně muž nazývaný Sauer. „Jak bys mohl na onom světě být celý rok bez jídla a pití? To bys musel bejt mrtvej. A to by ses zase těžko vracel," uzavřel svoje myšlenky. Ostatní posměšně přikyvovali. Jako vždy v lidské společnosti, když se najde rozvratník a pochybovač, který rozkol vyvolá, ostatní se do hovoru raději nevměšují, zato však jen sedí a tu jedné straně, tu druhé tupě přikyvují.

Kirchner se dopálil: "Vy zabedněnci, já vám dokážu, na čí straně je pravda. Půjdu sám. Teď a hned!"„A za chvíli se vrátíš", popichovali ho od stolu. „U sta hromů, já že se vrátím? - Vrátím, ale až dojdu nahoru a zpátky!" Hodil hostinskému na stůl peníze, natáhl na sebe kabát, na hlavu narazil plstěný klobouk, prásknul za sebou dveřmi a zmizel ve tmě. Venku foukal nepříjemný vítr a Kirchnrovi vlétlo do tváří několik studených vloček. On však odhodlaně přešel most přes Vltavu a pustil se kolem posledních Frýdavských dřevěných domků vzhůru do temného kopce. Poháněl ho nejenom vztek na nevěřící sousedy, ale i zvědavost, zda na pověsti, kterou si jeho předkové předávali z generace na generaci, je skutečně něco pravdy. Strachu neměl. Byl přesvědčen, že má-li člověk pevnou víru v Boha a ničeho zlého nečiní, nemusí se temných sil obávat.

Asi po hodině chůze spatřil před sebou slabou záři. Přišel blíž a uviděl, že světlo pochází z malého ohně, u něhož se krčily dvě černé postavy. Zprvu se ulekl, ale pak se mu zdálo, že poznává uhlíře, který tu pálí dřevěné uhlí.

„Jen se pojďte, pane, ohřát, už musíte být dozajista unaven po tak dlouhé cestě," zvolala jedna z postav a mávla na Kirchnera rukou. Přišel tedy blíž a natáhl prokřehlé dlaně ke hřejivým plamenům, „Co vy tu takhle v noci, a sám," ozval se opět hlas a nečekajíc na odpověď pokračoval: „ochutnejte, máme tady kus špeku a žitný chléb, ať se trochu posilníte." Kirchner se zakousl do jídla. Po namáhavé cestě a na silném šumavském vzduchu chutnal špek vskutku znamenitě. "Co takhle něco pro zahnání žízně?" natáhla se k němu ruka v černém plášti, držíce láhev. Kirchner ucítil kořenitou vůni vína, vzal tedy láhev, a napil se. Pak zvedl oči, aby poděkoval. Hrůzou se mu dech zastavil. Uhlíř neměl tvář! Podíval se rychle na jeho druha, ale i pod jeho kápí viděl jen bílou lebku s prázdnými očními důlky. Pokusil se rychle vyskočit, avšak zapotácel se, praštil s sebou na promrzlou zem. „Copak, pane, to víno snad nebylo tak silné, vstávejte!" ozvalo se nad ním a jeden z přísedících mu opět podával ruku. „Jste asi opravdu unavený, musíte si u nás zdřímnout." „Kde... kde, má... máte tvář?" zakoktal zděšeně Kirchner. „Moje tvář? Moje tvář je celá pokrytá sazemi. Kdybych se umyl, ani byste mne nepoznal," šklebila se postava. „Tady máte, hoďte na sebe ten kožich."

Kirchner se znovu pokusil otevřít ústa, aby pokračoval v hovoru, ale oči se mu mlžily a jazyk pletl a než se nadál, spal jako zabitý. Hlavou se mu míhaly nesčetné výjevy. Viděl v nich své známé, sousedy, rodinu - vše jak v běžných obyčejných dnech. Co však na jeho snění nejpodivější bylo: Věděl , že spí, ale procitnout nemohl. Chvílemi měl pocit, jako by sám sebe viděl jak leží u ohně zabalený v beraním kožichu.

Uplynula noc a nastalo mrazivé ráno. Kirchner se vzbudil. Před ním dohoříval oheň, ze závětří okolních skal svítily do mlhy bílé zbytky sněhu. Zvedl se ze země, kupodivu se cítil velmi svěží, chvilku se rozmýšlel, pak se otočil a vyrazil zpátky do Frymburku. Mrzelo ho, že v noci nedošel až na Svatý Tomáš (a tak vlastně své předsevzetí nesplnil), ale co naplat. Noc byla pryč a nic se nestalo. Jeho děd se zřejmě mýlil nebo uvěřil hloupým pověrám.

Záhy dorazil na frymburské náměstí. Po ránu zde nebylo ještě ani človíčka. V tom z jednoho domu vyšla nějaká žena. Když ho spatřila, vykřikla zděšením a zmizela zpátky v domě. Kirchner udiveně zavrtěl hlavou a pokračoval k domovu. Už otvíral bránu od svého stavení, když vyšel na ulici soused. Pohlédl na Kirchnera, polekaně vykřikl a začal couvat zpátky do domu.

„Co blázníte, lidi?" zvolal Kirchner. „Jsem snad strašidlo?" „Kirchnere, vždyť prý jsi mrtvý!" vypravil ze sebe konečně soused. Z Kirchenrova domu vyšla jeho manželka, když spatřila muže zavrávorala a jen lapala po dechu. „Jsi to opravdu ty nebo jen tvůj duch?"

„Proč bych to neměl být já? Vsadil jsem se včera s chlapama v hospodě a šel jsem v noci na Tomáš. Vím, byla to ztřeštěnost, ale přespal jsem s uhlířem u ohně a teď jsem zpátky a zdráv." „Co to říkáš, nešťastníku, vždyť jsi pryč celý rok. Už dávno jsme tě všichni pochovali," bědovala žena.

Kirchnerovi se roztřásla kolena. „Celý rok, jeden celý rok." Vrávoravě vešel do světnice. Když ho uviděly děti, s křikotem se rozeběhly do všech koutů. „Neboje se, to jsem já. Byl jsem jenom dlouho pryč," odpověděl místo pozdravu Kirchner. Pak se svalil do postele a dlouho jen ležel a přemýšlel.

Mezitím se zvěst o ztraceném ročním tulákovi roznesla po Frymburku. Nejdříve zděšení a údiv, pak opět pochybování a posměšky. „Bůh ví, kde se celou dobu toulal. Doma už mu to asi nevonělo," vedl svou jeden. „Jestlipak teď bude znát budoucnost," šklebil se druhý „uvidíte, co nám zase bude věšet na nos." A tak šly řeči po celém městečku.

Večer se Kirchner najedl a vyrazil do hostince. Sotva usedl na své místo, Ozval se z rohu opilý Sauerův hlas: "Tak ty nám chceš namluvit, že jsi spal s uhlířem v lese? Žádnej tu nepálí celej rok. Nevěš nám na nos bulíky!"

Kirchner vyskočil ze židle a zvolal:"Jen se posmívej, ale dneska už naposledy!" „Co to meleš," křičel druhý „chceš nám tady vyhrožovat?" Ne přátelé, to vůbec ne," krotil svůj hněv Kirchner, já jen říkám co vidím právě ve své mysli. „A co vidíš, když se díváš na mne?" „Ty, sousede, běž domů a postarej se o svůj dobytek, všechno ti ve stájích mře z nemocí," otočil se k němu oslovený.

Chlapi, nechte ho na pokoji," pozdvihl hlas další. „Je to jeho věc." „Až se ráno doma vzbudíš," Kirchner na to, „vykopej už konečně tu starou jabloň. Je pod ní zlato uchované ze švédských válek." S touto větou na rtech se již Kirchner oblékal a odcházel ze dveří.

Na druhý den bylo v městečku pozdvižení. Sauera ještě v noci skolil srdeční záchvat, druhý muž měl co dělat, aby ze svého stáda zachránil několik jalovic. A třetí opravdu našel pod stromem uschován vzácný poklad.

Lidé se ke Kirchnerovi jen hrnuli. Ten však byl sám zděšen tím, jak se jeho předpovědi vyplnily. Se žádným ze sousedů nechtěl mluvit a poslal pro faráře. Dlouze pak spolu seděli a rozmlouvali. Sedlák několikrát vylíčil celé své dobrodružství. Farář mu po zralé úvaze uložil, aby už nikdy o svým vidinách s nikým nemluvil. Jestli měl tedy Kirchner ještě nějaká vidění budoucnosti, není známo.

Autor: Ing. Bohumil Vácha
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!