Pověsti

Svazek 4 - Poklad na Vítkově Hrádku

Čtenář | 17. 04. 2006 | Přečteno 2658x |
Před mnoha sty lety žil na Vítkově hrádku šlechtic se svou rodinou. Měl za úkol střežit na Šumavě královskou solnou stezku. Stezka se táhla od rakouského Salzburgu přes hraniční štíty šumavského pralesa, kde se větvila a pokračovala na Prachatice a k Českému Krumlovu. Kolem stezky se vždy pohybovalo mnoho lapků, loupežníků a jiné podezřelé čeládky, pro níž nebylo nic těžkého putující karavanu obchodníků oloupit. Bylo dílem okamžiku strhnout překvapené cestující z koní či povozů a než se nadáli, přišli o celý svůj majetek, pokud rovnou nepřišli o to nejcennější - o svůj život.

Šlechtic měl překrásnou dceru, o kterou se zajímali mladí pánové z celého okolí. Jmenovala se Anne Maria a přestože s králem žádnou příbuznost neměla, nenazývali ji místní lidé jinak než princezna Anne Maria. Dokonce i kníže z Českého Krumlova, šlechtic postavení vysokého, se o ní vážně zajímal. Princezna však měla svou hlavu a veškeré nápadníky odmítala s tím, že je na vdávání příliš mladá a že se ten pravý stejně zatím neobjevil.

V oněch dobách se loupení na Šumavě rozmohlo nebývalou měrou. Mnoho povozů se solí i jiným vzácným zbožím na své místo nedojelo a k velkému zděšení byly vozy nalézány zničené a spálené v okolí solné stezky. Král dal proto obranu cest posílit. Brzy se stal Vítkův hrádek vyhlášeným místem, odkud již při cestě do nitra Čech žádné nebezpečí nehrozilo. Jakmile totiž pocestní dosáhli hradu, bylo o ně, úměrně jejich postavení, dobře postaráno. Ani ten nejchudší kmán si nemohl stěžovat, že by mu bylo odmítnuto přístřeší a byl vykázán z hradu pryč.

Aby zajistil lepší ochranu hradu, připadl tenkrát vítkovský šlechtic na nápad, spojit Vítkův Hrádek tajnou podzemní chodbou s okolní osadou. Tak by v případě obléhání bylo možno vyslat posly pro pomoc. Uvnitř hradu nacházela se stará studna, dávno vyschlá, ze které byla ona chodba ve skále vysekána. Ústila poblíž Svatotomášského kostela v okolí hřbitova. Brzy byla chodba využívána; samozřejmě jen úzkým okruhem zasvěcených osob (někdy bylo potřebné hrad nepozorovaně opustit - nenápadně se vzdálit tak, aby o tom nikdo nebyl informován. Jindy zase hostil Vítkův hrádek vzácnou návštěvu, o jejíž přítonmosti nesměl nikdo vědět). Šlechtic sám využíval chodby výjimečně, měl však osobního sluhu, který na jeho příkaz zajišťoval tajné cesty do hradu nebo z hradu ven. Sluha se těšil pánovy bezvýhradné důvěry, on jediný z celé posádky přesně věděl, kde se vstup do podzemí nachází a jakým klíčem otevřít okované dveře.

Stalo se, že po lítém boji s lesními loupežníky přivedli do hradu v okovech vůdce této nebezpečné tlupy. Onen člověk měl na svědomí mnohá přepadení, avšak nic z jeho naloupené kořisti nebylo nalezeno. Vyhrožovali mu mučením, slibovali mu milost, ale loupežník se jen zatvrzele vysmíval a poklady neprozradil. Šlechtic proto rozhodl, že bude vydán katu.

Snad to byla jedna z náhod, která často mění lidské osudy, snad jen ženská zvědavost, když se Anne Maria přišla do sklepení na loupežníka podívat. Ač v řetězech, stál hrdě vztyčený a beze strachu hleděl do tváře nové příchozí. Ovšem jen do chvíle, nežli se jejich pohledy střetly. Tu se stalo neočekávané. Zajatec se přestal šklebit a nadávat, jak byl ke svým věznitelům zvyklý a princezně se poklonil. Ta beze slova dlouho na lupiče hleděla. Nakonec rychle vyběhla ven. Té noci nemohla usnout. Stále ji pronásledovaly jeho uhrančivé oči a ona nepochopitelná poklona. Ani loupežník oka až do svítání nezamhouřil. Jeho příslovečná tvrdost jako by ustoupila. Ráno požádal šlechtice o slyšení: "Pane, jsem původem z rytířského rodu a nepopírám, že na scestí jsem se dostal vlastní vinou. Nechci se omlouvat za své styky se zločinci. Mám však jediné přání a pak ti vydám celý poklad. Rád bych si promluvil s tvou dcerou. Nedělám si falešné naděje, ale cítím, že její láska by mohla zachránit moji duši. Ať ona rozhodne o mém dalším osudu na věčnosti. Pak mne můžeš dát zabít." Po chvíli váhání šlechtic nabídku přijal.

Setkání proběhlo v hradním pokoji. Princezna přišla jako omámená. Čím déle spolu hovořili, tím více ji mladý muž okouzloval. Jejich schůzka probíhala sice za přísného dozoru ozbrojenců, ale již bylo jisté, že ti dva se do sebe zamilovali. Loupežník a princezna.

Po skončení schůzky loupežník řekl: "Jak jsem slíbil, přivezu na hrad naloupené poklady. Budiž z nich pomoženo vesnicím, kde jsme dříve provozovali svou nekalou živnost. A dávám Ti další nabídku: Chci učinit pokání. Pokud nme propustíš, odjedu z tohoto kraje rovnou na křížovou výpravu do Palestiny. Zde budu bojovat do doby, dokud si nevysloužím zpět rytířské ostruhy. Pak se chci ucházet o ruku tvé dcery. Tak přísahám při Bohu všemohoucím a ať zhynu a obrátím se v prach, jestli svůj slib poruším". Opět se šlechtic radil se svými druhy. Také s Anne Marií dlouze hovořil. Pak daroval loupežníkovi milost.

Hned nato odejeli s částí hradní posádky na místo, kde zločinci ukrývali naloupený majetek. Bylo až k neuvěření, kolik cenností se zde za léta nahromadilo. Pět dnů se odváželo zlato, drahé kameny, šperky a další cennosti do hradního sklepení, kde byly uloženy. Bývalý lupič se mezitím začal připravovat na výpravu do Svaté země. O událostech se však dozvěděl královský komoří prodlévající toho času ve Vyšším Brodě. Svolal svou družinu s cílem přepadnout a zabít bývalého loupežníka při jeho odchodu z Vítkova hrádku. Mrtvolu pak nechají ležet v lese, kde se o ní divoká zvěř už postará. Shromáždil své nohsledy u cesty v lese pod hradem a hlídali, až bude účastník křížové výpravy odjíždět. Náhodně však jeden čeledín ze Svatého Tomáše zpozoroval v lese podivné hemžení, přiblížil se k číhající družině, vyslechl ji a pak všechno vyprávěl princezně.

Anne Maria lhned běžela do místnosti, kde se její nápadník nalézal. Jako vítr rozrazila dveře konmaty a zvolala: "Neopouštěj hrad! Chtějí tě zabít! Tvoji nepřátelé číhají v lese pod Svatým Tomášem." Přistoupila k němu blíž a tiše dodala: "Vím, že k tobě nesmím teď chodit, ale chci ti pomoci. Nechci tě ztratit a budu na tebe čekat."

To bylo poprvé, co byli Anne Maria a bývalý loupežník spolu o samotě. Chytil ji pevně za ramena, přitiskl ji k sobě a zašeptal: "I kdybych žil sto let, budeš jediná žena, kterou jsem kdy opravdu miloval. Nikdy se tě nevzdám." Anne Maria ho nenechala domlnvit: "Věděla jsem, že se dokážeš změnit. Věděla jsem to od našeho prvního setkáni. A teď poslouchej! Nebudu čekat řadu let, až se vrátíš z křížové výpravy. Stanu se tvojí ženou a to hned."

Padli si do náruče a dlouze se políbili. Samozřejmě oba cítilí, že na veřejnou svatbu nemůže být prozatím ani pomyšleni. Na to byly loupežníkovy neblaze proslulé činy ještě v příliš žívé paměti. Rozhodli se tedy pro společný útěk s tím, že se vezmou tajně v jednom klášteře v Horním Rakousku. Anne Maria tu poté zůstane a bude očekávat rytířův návrat z Palestiny.

Tu noc si princezna vypůjčíla klíče od podzemní chodby. Se svým mílým prošli kolem pokladů zde uložených a vylezli u Svatotomášského kostela. Za několik desítek minut jíž bylí mímo území hradu. V nedaleké samotě měli připravené koně a uháněli s větrem o závod vstříc dalšímu osudu.

Ráno byl celý hrad vzhůru nohama. Princezna pryč, loupežník také, poklady však zůstaly ležet na svém místě. Každý obyvatel hradu hned věděl, co se příhodilo. Šlechtic vyslal do všech stran své pronásledovatele, v duchu si však přál, aby se jeho dceři i rytíři podařilo zmizet. To se také stalo.

Zanedlouho započalal jedna z malých místních válek, které tu a tam propukaly mezi šumavskými hrady a pasovskými žoldnéři. Poklad na Vítkově hrádku byl prozrazen a stal se trnem v oku všem, kteří toužili po rychlém zbohatnuti. Svou troškou do mlýna přispěl i královský komoří, který po nezdařených úkladech přišel jak o princeznu tak o pověst schopného vojevůdce. Chtěl se pomstít, proto tajně spolupracoval s cizími žoldáky při jejich tažení na hrad.

Vítkův hrádek byl obléhán patnáct dnů. Obránci hájili svá stanoviště statečně, ale brzy bylo zřejmé, že hrad dlouhou nevydrži. Touha získat drahocenný poklad hnala dobyvatele vpřed a přicházeli další a dalši. Jedné noci vyslal šlechtic pro pomoc dva zvědy a cennosti nechal přemístit do podzemní chodby. Poté dal starou studnu zasypat až po okraj sutí a kamením. Den nato hrad padl. Zahynulo mnoho obránců, s nimi šlechtic i jeho sluha. Nezůstal nikdo, kdo věděl o chodbě s pokladem.

Žoldáci prohledávali všechny hradní místnosti, kde tušili poklad, i sklepeni. Silně poškozen byl také kostel na Svatém Tomáši. Vše marně. Nakonec se rozšířily zvěsti, že cennosti byly na poslední chvili převezeny jinam. Po několikadenním dalším drancování útočníci Vítkův Hrádek opustili.

Hrad byl znovu opraven a osídlila jej nová posádka. Po bohatství skrytém v podzemí nebylo ani vidu ani slechu. Byly sice učiněny různé pokusy skrýš objevit, nikdo však netušil, kde s hledáním započít a zda jsou pověsti o pokladu vůbec pravdivé.

Po mnoha letech zastavil před branami hradu krásný kočár. Doprovázelo jej dvacet jezdců jako ozbrojená stráž. Z kočáru vystoupila Anne Maria se svým mužem. Byl jím onen bývalý loupežník, který se po třech letech bojů v Palestině vrátil, získal značný majetek poctivou cestou a byl opět povýšen do rytířského stavu. Teprve teď se odvážili navštívit místa jejich mládí a dozvěděli se, co se vlastně všechno od jejich útěku událo. Princezna celý den proplakala. K večeru uprosila nového velitele hradní posádky, zda by mohla sama naposledy projít hradem, kde jako malá vyrůstala. Večerním šerem procházela místnost po místnosti, až stanula ve sklepení se zasypanou studnou. Poklekla na nerovnou zem a pravila: "Vím, že za těmito zdmi se ukrývá nevídané bohatství. Níkomu však nepřineslo nic dobrého. Stálo mnoho životů. Modlím se, aby jíž nespatřilo světlo tohoto světa. Vstoupí-li kdokoliv do podzemní chodby, ať ztratí paměť a pokud by chtěl cokoliv vynést na povrch nechť nevyjde živý." Potom opustila hrad a vrátila se s mužem zpátky do Horního Rakouska. Vícekrát Vítkův Hrádek nenavštívila.

Zde naše vyprávění konči. Jistě by upadlo v zapomenutí, kdyby po smrti Anne Marie nenalezli její vnuci deník, který ukázal život babičky v novém světle. Nedbajíce prokletí pokoušeli se hledat ztracený poklad. Někteří se prý na Svatém Tomáši usadili a založili zde svoje rodiny.

Autor: Ing. Bohumil Vácha
Top Články Informační e-mail Vytisknout článek



K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!