Svatý Tomáš & Vítkův Kámen
Monti | 23. 05. 2005 | Přečteno 2559x |
Úvodní text
Prvním místem, kam jsem zamířil se svou milovanou rodinkou, byl přenádherný kout na pravém břehu lipenského jezera. Neopakovatelné zážitky Vám přinese návštěva osady Svatý Tomáš a blízké zříceniny Vítkova Kamene.
Tak tu máme pátek 13.
Byl pátek 13.. Ráno mne probudilo laskavé slunko a já jsem věděl, že na dveře klepe neobyčejně krásný den. Rychle jsem se jal vstát z mého lože. Tělo sice zkoušelo vypovídat službu a ozývala se i únava z předešlých dvou dnů strávených v mém zaměstnání. Avšak představa následujících hodin překonala všechna negativa v poměrně krátké době. Vše co jsem musel udělat před naší expedicí jsem si sesumíroval v hlavě a následně jsem si mohl odškrtávat věci hotové v pomyslném seznamu. Navařeno, uklizeno, vypráno a nakoupeno. Nyní již zbýval úkol jediný. Vyzvednout si mé štěstíčko Vanessku nakrmit mé nechutně rozežrané autíčko a vyrazit.
Brána do ráje
Vanesska byla natěšená stejně jako Montík s tátou. Před odjezdem jsem ještě nahlédl do pečlivě zababaleného batůžku, zda mám vše potřebné a mohlo se vyrazit. Z předešlých výprav do tohoto kraje jsem si zamiloval krajinu a prostředí okolo obce Pasečná, proto jsem zvolil trasu právě přes toto místo. Znamenalo to sice, že si trochu zajedeme ale za načerpání té atmosféry klidu to rozhodně stálo. V Přední Výtoni jsme odbočili směrem k hranicím s Rakouskem a několik málo minut poté jsem zjistil, že má krásná dcerka usnula spravedlivým a vskutku hlubokým spánkem, spánkem, kterým může usnout snad jen těžkostmi tohoto světa ušetřená dětská dušička. Jen pár stovek metrů před státní hranicí naše cesta uhýbala vpravo a my měli tu čest se nechat pohltit atmosférou oněch míst, kterými jsme mířili k našemu cíli.
Vzpomínka na Antonína Měsíčka
První zastávka byla těsně před Pasečnou. Donutila mne k ní nenápadná dřevěná tabule, která nesla strohý nápis "POMNÍK". Tato skutečnost byla překvapivá, protože jsem si této památky na jednoho místního obyvatele nikdy nevšiml. Oč běží jsem se dozvěděl z kamenného pomníčku. Ve dnech, kdy si připomínáme šedesáté výročí konce nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva, na mne tato památka zapůsobila extrémně tíživě. Pokusím se o panu Měsíčkovi někdy v budoucnu zjistit více.
Vanesska statečně dřímala, Montík značil kdejaký keřík či drn a já byl při pohledu na mé dvě ratolesti šťastný. Projeli jsme Pasečnou. Na jejím konci jsem zastavil a zkusil se pod tíhou dojmů z památky na pana Měsíčka, poptat jediné obyvatelky, kterou jsem v obci uzřel. Bohužel mi bylo odpovězeno, že zmíněná paní není místní dlouho a o panu Měsíčkovi nic neví. Zavrhl jsem proto další pokusy o informace. Alespoň prozatím. Náš cíl byl toho dne jiný a vyrazili jsme k němu vzápětí.
První setkání s kastelánem
Cestou jsem se ještě stačil podivit nad intenzitou těžby dřeva. Poté se již před námi otevřela náruč obce Svatý Tomáš. Vanesska si ještě vychutnávala spánek, prosto jsem nechal auto i s dětmi před kostelem a jal jsem nahlédnout do jeho pootevřených dveří. Už když jsem přijížděl, všiml jsem si probíhajících oprav pod jedním kostelním oknem. Práci prováděl jediný člověk, se kterým jsem byl po pár okamžicích mého nahlížení do otevřených vrat kostela v rozhovoru. Potěšilo mne, že hned první spoluobčan, se kterým jsem se dal na svých cestách pro tento web do řeči, je obeznámen dopodrobna o dění ve Svatotomášském kraji a ne jen v něm (jednalo se o pana Zvonaře, kastelána ze zříceniny Vítkův hrádek - pozn. autora 20. 03. 2009). Dozvěděl jsem se, že obec má jen jednoho nezletilého občana. Populace ostatně čítá pouze 11 obyvatel. Náš rozhovor se ubíral dále o těžbě dřeva, které jsem si všiml cestou. Byl jsem ujištěn, že dřevo stačí dorůstat a že je okolí obce zalesněno několikanásobně hustěji, než tomu bylo před dobou nedávno minulou. Stáli jsme opřeni o zídku, ohraničující kostel a já jsem dál naslouchal povídání o minulosti, současnosti a vizím do budoucnosti. Milý pán mi vyprávěl o tom, jak byl kostel zdevastován minulým režimem a jak se po naší slavné sametové revoluci zrekonstruoval. Povídali jsme si o zaniklých vesnicích a osadách a já hltal řečníkova slova bez dechu. Nicméně jsem nemohl přestat myslet ani na mé děti, které jsem ponechal v autě, takže jsem musel náš rozhovor nasměrovat ke konci, ač bych si s chutí povídal dále. Ale něco mi říkalo, že se s ním nevidím naposledy. Rozloučil jsem se a spěšným krokem jsem pochodoval k autu, zaparkovanému před kostelem.
Hrádek stále v rekonstrukci
Do auta nahlížel párek dětí, laškujících s Montíkem za sklem. Odemkl jsem právě v době, kdy Vanesska rozlepila první očko a začala zjišťovat situaci, do které se právě probudila. Když zjistila, že je stále na výletě s tátou a Montíkem její miloučká pusinka se roztáhla do slaďoučkého úsměvu a se slovy "táto, jdeme na výlet", vyskočila ze své autosedačky. Náš další cíl byl Vítkův Kámen. Zřícenina hradu (druhá nejvýše položená zřícenina v Čechách), ležící jen pár stovek metrů nad kostelem Svatého Tomáše. Již při mé podzimní návštěvě jsem zjistil, že zřícenina je v rekonstrukci a v jejích útrobách se buduje rozhledna, která nabídne překrásný rozhled do všech světových stran. Tento stav přetrvával i v době naší návštěvy, ale oním pánem od kostela jsem byl ujištěn, že práce na rekonstrukcích budou pokračovat již za pár dní po našem rozhovoru. Proto jsem se rozhodl, že si povídaní o Vítkově Kameni nechám, až budu mít zkompletovaný materiál, včetně formou fotografií zdokumentovaného výhledu z rozhledny.
Militantní vzpomínky
Pod zříceninou je maličké odpočívadlo pro turisty a právě tam jsme se jali spočinout a pochutnat si na svačině, kterou jsem připravil za asistence mých dvou ratolestí. Za stejné asistence, leč nyní aktivní jsme spořádali velkou část přichystaných pochutin a plánovali naše další kroky. Měl jsem na paměti vojenskou posádku, která zde sídlila v totalitních dobách. Přesnou polohu mi určil opět onen pán od kostela. Další cíle byly tedy určeny. Nejdřív jsme zamířili na posádku bývalé protivzdušné obrany. Nebylo to nijak zvláště daleko, proto nás nesly naše nožky. Zanedlouho jsme došli k plotu, na kterém byl upevněn nápis, který nás varoval před ohrožením našich životů. Nejistý si aktuálností onoho varování, jsem se rozhodl plot nepřekročit. Tudíž jsme mohli shlédnout jen tři budovy, z nichž jedna zcela jistě sloužila jako vrátnice. Nad plotem byl upevněn ostnatý drát a ten dodával celému místu ponurou atmosféru. Dalším místem, objeveným pro Vás naší expedicí, byla radarová stanice, kde však již po radarech nebylo ani slechu ani vidu. Tato stanice se nachází na jednom z přilehlých kopců.
Letmo jsem pohlédl na má dítka, abych zjistil jejich momentální fyzickou kondici a chuť na poněkud delší procházku. Děcka se tvářila vcelku statečně, ale bylo možné pozorovat, že tedy jako pěšky na to chuť nemají. Osedlali jsme tudíž našeho modravého oře a vyrazili směrem k radarové stanici. Další procházce jsme však neunikli. Zastavilo nás dopravní značení, které nám zakazovalo pokračovat v jízdě. Malinká se vzepřela a byla rozhodnuta počkat v autě. Montík si zatím vyrazil očuchávat a značkovat větve stromů přilehlých k silnici. Dialog s Vanessku k ničemu nevedl, přesvědčila jí až věta, že uvidí nádherný kopec, takový, který jinde určitě neuzří. Má dcera, lačná poznávat všelijaké nové atrakce, jen malinkou chviličku přemítala, co to asi může být ten kopec. Po malé chviličce zjistila, že to bude něco zcela nového v jejím životě, takže její krok se nevídaně natáhl a to tak, že jsem jí sotva stačil. Pod vrcholem, však její drobounké tělíčko začalo vypovídat službu a ani touha poznat fenomén kopce mu neporučil. Montík sice vypadal svěže, avšak i na něm byla znát jeho nechuť na další túry. S Vanessku na ramennou a Montíkem v patách jsme se konečně blížili vrcholu. Bývalá radarová stanice byla taktéž obehnána plotem. Po radarech zbyla již jen jedna rampa (z původních dvou). Na bráně opět tkvěla výstražná cedule s trochu nejasným textem a za plotem bylo vidět opět několik omšelých a chátrajících budov.
Přemýšlivé návraty
Náš výlet se pomalu chýlil ke konci. Zbývalo jen dojít zpět k vozu. Vanesska již zcela vyčerpána, usedla si pohodlně na má ramena a Montík, vědom si našeho návratu radostně mapoval mé kroky. Celou zpáteční cestu jsem začal vstřebávat pocity z dnešního výletu. Přimhouřil jsem oči a naplno začal prožívat okolní atmosféru. Nádherná příroda, která byla paradoxně zachráněna neurvalým diktátem let minulých. Nádherná lesní společenstva, ze kterých se ozývá zvuk života. Nepřeberné množství úchvatných scenerií, které se Vám vryjí do paměti a Vy budete toužit po návratu do těchto míst. Znovu, znovu a znovu. Pokud jste alespoň trochu Čechem a milujete náš kout země stejně jako já, musíte mít o tu všechnu nádheru tak trochu strach. Myslím, že se lidé musí probudit z toho hrůzného snu, ve kterém vítězí mamon, chamtivost a nesnesitelná krutost k matičce zemi. Nechovejme se jako parazité a nehledejme za vším jen čisté zisky. Myslím tím zisky peněžní. Na svých cestách jsem totiž neviděl jen krásu. Viděl jsem i barbarské zacházení s přírodou. Tuny odpadků, které devastují ráz našeho pravého bohatství. Bezohledné zaprodávání neskutečně krásných lokalit ke komerčním účelům. Mnoho hlouposti a ignorace se najde v lidských hlavách. Zkusme se příště při návštěvách nejen šumavských krás zamyslet nad naším stupidním chováním a pojďme společně začít léčit naší zem.
PS 1: Při návratu na Vítkův Hrádek dne 23.května 2005, byly potvrzeny opravy na rozhledně.
PS 2: Taktéž na tom samém výletě jsem potkal opět onoho pána od kostela a opět se aktivně podílel na opravách, tentokrát samotného Hrádku. Bylo mi umožněno nafotit si podhradí.
PS 3: A neméně pozitivní zprávou je fakt, že rozhledna by měla být otevřena již v půli června. O všem podstatném připravím samostatný článek
Prvním místem, kam jsem zamířil se svou milovanou rodinkou, byl přenádherný kout na pravém břehu lipenského jezera. Neopakovatelné zážitky Vám přinese návštěva osady Svatý Tomáš a blízké zříceniny Vítkova Kamene.
Tak tu máme pátek 13.
Byl pátek 13.. Ráno mne probudilo laskavé slunko a já jsem věděl, že na dveře klepe neobyčejně krásný den. Rychle jsem se jal vstát z mého lože. Tělo sice zkoušelo vypovídat službu a ozývala se i únava z předešlých dvou dnů strávených v mém zaměstnání. Avšak představa následujících hodin překonala všechna negativa v poměrně krátké době. Vše co jsem musel udělat před naší expedicí jsem si sesumíroval v hlavě a následně jsem si mohl odškrtávat věci hotové v pomyslném seznamu. Navařeno, uklizeno, vypráno a nakoupeno. Nyní již zbýval úkol jediný. Vyzvednout si mé štěstíčko Vanessku nakrmit mé nechutně rozežrané autíčko a vyrazit.
Brána do ráje
Vanesska byla natěšená stejně jako Montík s tátou. Před odjezdem jsem ještě nahlédl do pečlivě zababaleného batůžku, zda mám vše potřebné a mohlo se vyrazit. Z předešlých výprav do tohoto kraje jsem si zamiloval krajinu a prostředí okolo obce Pasečná, proto jsem zvolil trasu právě přes toto místo. Znamenalo to sice, že si trochu zajedeme ale za načerpání té atmosféry klidu to rozhodně stálo. V Přední Výtoni jsme odbočili směrem k hranicím s Rakouskem a několik málo minut poté jsem zjistil, že má krásná dcerka usnula spravedlivým a vskutku hlubokým spánkem, spánkem, kterým může usnout snad jen těžkostmi tohoto světa ušetřená dětská dušička. Jen pár stovek metrů před státní hranicí naše cesta uhýbala vpravo a my měli tu čest se nechat pohltit atmosférou oněch míst, kterými jsme mířili k našemu cíli.
Vzpomínka na Antonína Měsíčka
První zastávka byla těsně před Pasečnou. Donutila mne k ní nenápadná dřevěná tabule, která nesla strohý nápis "POMNÍK". Tato skutečnost byla překvapivá, protože jsem si této památky na jednoho místního obyvatele nikdy nevšiml. Oč běží jsem se dozvěděl z kamenného pomníčku. Ve dnech, kdy si připomínáme šedesáté výročí konce nejkrvavějšího konfliktu v dějinách lidstva, na mne tato památka zapůsobila extrémně tíživě. Pokusím se o panu Měsíčkovi někdy v budoucnu zjistit více.
Vanesska statečně dřímala, Montík značil kdejaký keřík či drn a já byl při pohledu na mé dvě ratolesti šťastný. Projeli jsme Pasečnou. Na jejím konci jsem zastavil a zkusil se pod tíhou dojmů z památky na pana Měsíčka, poptat jediné obyvatelky, kterou jsem v obci uzřel. Bohužel mi bylo odpovězeno, že zmíněná paní není místní dlouho a o panu Měsíčkovi nic neví. Zavrhl jsem proto další pokusy o informace. Alespoň prozatím. Náš cíl byl toho dne jiný a vyrazili jsme k němu vzápětí.
První setkání s kastelánem
Cestou jsem se ještě stačil podivit nad intenzitou těžby dřeva. Poté se již před námi otevřela náruč obce Svatý Tomáš. Vanesska si ještě vychutnávala spánek, prosto jsem nechal auto i s dětmi před kostelem a jal jsem nahlédnout do jeho pootevřených dveří. Už když jsem přijížděl, všiml jsem si probíhajících oprav pod jedním kostelním oknem. Práci prováděl jediný člověk, se kterým jsem byl po pár okamžicích mého nahlížení do otevřených vrat kostela v rozhovoru. Potěšilo mne, že hned první spoluobčan, se kterým jsem se dal na svých cestách pro tento web do řeči, je obeznámen dopodrobna o dění ve Svatotomášském kraji a ne jen v něm (jednalo se o pana Zvonaře, kastelána ze zříceniny Vítkův hrádek - pozn. autora 20. 03. 2009). Dozvěděl jsem se, že obec má jen jednoho nezletilého občana. Populace ostatně čítá pouze 11 obyvatel. Náš rozhovor se ubíral dále o těžbě dřeva, které jsem si všiml cestou. Byl jsem ujištěn, že dřevo stačí dorůstat a že je okolí obce zalesněno několikanásobně hustěji, než tomu bylo před dobou nedávno minulou. Stáli jsme opřeni o zídku, ohraničující kostel a já jsem dál naslouchal povídání o minulosti, současnosti a vizím do budoucnosti. Milý pán mi vyprávěl o tom, jak byl kostel zdevastován minulým režimem a jak se po naší slavné sametové revoluci zrekonstruoval. Povídali jsme si o zaniklých vesnicích a osadách a já hltal řečníkova slova bez dechu. Nicméně jsem nemohl přestat myslet ani na mé děti, které jsem ponechal v autě, takže jsem musel náš rozhovor nasměrovat ke konci, ač bych si s chutí povídal dále. Ale něco mi říkalo, že se s ním nevidím naposledy. Rozloučil jsem se a spěšným krokem jsem pochodoval k autu, zaparkovanému před kostelem.
Hrádek stále v rekonstrukci
Do auta nahlížel párek dětí, laškujících s Montíkem za sklem. Odemkl jsem právě v době, kdy Vanesska rozlepila první očko a začala zjišťovat situaci, do které se právě probudila. Když zjistila, že je stále na výletě s tátou a Montíkem její miloučká pusinka se roztáhla do slaďoučkého úsměvu a se slovy "táto, jdeme na výlet", vyskočila ze své autosedačky. Náš další cíl byl Vítkův Kámen. Zřícenina hradu (druhá nejvýše položená zřícenina v Čechách), ležící jen pár stovek metrů nad kostelem Svatého Tomáše. Již při mé podzimní návštěvě jsem zjistil, že zřícenina je v rekonstrukci a v jejích útrobách se buduje rozhledna, která nabídne překrásný rozhled do všech světových stran. Tento stav přetrvával i v době naší návštěvy, ale oním pánem od kostela jsem byl ujištěn, že práce na rekonstrukcích budou pokračovat již za pár dní po našem rozhovoru. Proto jsem se rozhodl, že si povídaní o Vítkově Kameni nechám, až budu mít zkompletovaný materiál, včetně formou fotografií zdokumentovaného výhledu z rozhledny.
Militantní vzpomínky
Pod zříceninou je maličké odpočívadlo pro turisty a právě tam jsme se jali spočinout a pochutnat si na svačině, kterou jsem připravil za asistence mých dvou ratolestí. Za stejné asistence, leč nyní aktivní jsme spořádali velkou část přichystaných pochutin a plánovali naše další kroky. Měl jsem na paměti vojenskou posádku, která zde sídlila v totalitních dobách. Přesnou polohu mi určil opět onen pán od kostela. Další cíle byly tedy určeny. Nejdřív jsme zamířili na posádku bývalé protivzdušné obrany. Nebylo to nijak zvláště daleko, proto nás nesly naše nožky. Zanedlouho jsme došli k plotu, na kterém byl upevněn nápis, který nás varoval před ohrožením našich životů. Nejistý si aktuálností onoho varování, jsem se rozhodl plot nepřekročit. Tudíž jsme mohli shlédnout jen tři budovy, z nichž jedna zcela jistě sloužila jako vrátnice. Nad plotem byl upevněn ostnatý drát a ten dodával celému místu ponurou atmosféru. Dalším místem, objeveným pro Vás naší expedicí, byla radarová stanice, kde však již po radarech nebylo ani slechu ani vidu. Tato stanice se nachází na jednom z přilehlých kopců.
Letmo jsem pohlédl na má dítka, abych zjistil jejich momentální fyzickou kondici a chuť na poněkud delší procházku. Děcka se tvářila vcelku statečně, ale bylo možné pozorovat, že tedy jako pěšky na to chuť nemají. Osedlali jsme tudíž našeho modravého oře a vyrazili směrem k radarové stanici. Další procházce jsme však neunikli. Zastavilo nás dopravní značení, které nám zakazovalo pokračovat v jízdě. Malinká se vzepřela a byla rozhodnuta počkat v autě. Montík si zatím vyrazil očuchávat a značkovat větve stromů přilehlých k silnici. Dialog s Vanessku k ničemu nevedl, přesvědčila jí až věta, že uvidí nádherný kopec, takový, který jinde určitě neuzří. Má dcera, lačná poznávat všelijaké nové atrakce, jen malinkou chviličku přemítala, co to asi může být ten kopec. Po malé chviličce zjistila, že to bude něco zcela nového v jejím životě, takže její krok se nevídaně natáhl a to tak, že jsem jí sotva stačil. Pod vrcholem, však její drobounké tělíčko začalo vypovídat službu a ani touha poznat fenomén kopce mu neporučil. Montík sice vypadal svěže, avšak i na něm byla znát jeho nechuť na další túry. S Vanessku na ramennou a Montíkem v patách jsme se konečně blížili vrcholu. Bývalá radarová stanice byla taktéž obehnána plotem. Po radarech zbyla již jen jedna rampa (z původních dvou). Na bráně opět tkvěla výstražná cedule s trochu nejasným textem a za plotem bylo vidět opět několik omšelých a chátrajících budov.
Přemýšlivé návraty
Náš výlet se pomalu chýlil ke konci. Zbývalo jen dojít zpět k vozu. Vanesska již zcela vyčerpána, usedla si pohodlně na má ramena a Montík, vědom si našeho návratu radostně mapoval mé kroky. Celou zpáteční cestu jsem začal vstřebávat pocity z dnešního výletu. Přimhouřil jsem oči a naplno začal prožívat okolní atmosféru. Nádherná příroda, která byla paradoxně zachráněna neurvalým diktátem let minulých. Nádherná lesní společenstva, ze kterých se ozývá zvuk života. Nepřeberné množství úchvatných scenerií, které se Vám vryjí do paměti a Vy budete toužit po návratu do těchto míst. Znovu, znovu a znovu. Pokud jste alespoň trochu Čechem a milujete náš kout země stejně jako já, musíte mít o tu všechnu nádheru tak trochu strach. Myslím, že se lidé musí probudit z toho hrůzného snu, ve kterém vítězí mamon, chamtivost a nesnesitelná krutost k matičce zemi. Nechovejme se jako parazité a nehledejme za vším jen čisté zisky. Myslím tím zisky peněžní. Na svých cestách jsem totiž neviděl jen krásu. Viděl jsem i barbarské zacházení s přírodou. Tuny odpadků, které devastují ráz našeho pravého bohatství. Bezohledné zaprodávání neskutečně krásných lokalit ke komerčním účelům. Mnoho hlouposti a ignorace se najde v lidských hlavách. Zkusme se příště při návštěvách nejen šumavských krás zamyslet nad naším stupidním chováním a pojďme společně začít léčit naší zem.
PS 1: Při návratu na Vítkův Hrádek dne 23.května 2005, byly potvrzeny opravy na rozhledně.
PS 2: Taktéž na tom samém výletě jsem potkal opět onoho pána od kostela a opět se aktivně podílel na opravách, tentokrát samotného Hrádku. Bylo mi umožněno nafotit si podhradí.
PS 3: A neméně pozitivní zprávou je fakt, že rozhledna by měla být otevřena již v půli června. O všem podstatném připravím samostatný článek
K tomutu článku nebyl doposud přiřazen žádný komentář!